Silná žena, která nedokázala pomoct sama sobě, říká o zavražděné spisovatelce režisérka seriálu Monyová
Byla krásná, talentovaná, vtipná a cílevědomá. Simonu Monyovou (1967-2011), autorku bezmála třiceti veleúspěšných ženských románů (Tchyně a uzený, Sebemilenec, Matka v krizi, Srdceboly), zabil v hádce její druhý manžel.
Patnáct let poté se k jejímu životu a kariéře vrací seriál Monyová z produkce TV Nova, s Terezou Rambou, Igorem Orozovičem a Kryštofem Hádkem v hlavních rolích. S režisérkou Zuzanou Kirchnerovou (Karavan) jsme mluvili i o doprovodné kampani proti domácímu násilí.
Znala jste příběh Simony Monyové před natáčením? Četla jste její knihy?
Přiznám se, že její knihy jsem neznala, nebyla jsem její cílová skupina. Ale samozřejmě jsem znala tragický příběh jejího života. Pamatuji si, že mě velmi zasáhl.
S jakou režisérskou vizí jste k tomuto příběhu přistupovala? Jakým způsobem jste chtěla Simonu Monyovou jako ženu, spisovatelku, maminku, milenku v seriálu ukázat?
Chtěla jsem hlavně ukázat, že nebyla typická oběť. Měla obrovskou vnitřní energii, charisma, sex appeal a zároveň byla velmi obětavá máma, která hodně vařila, pekla, starala se o děti, šila, pletla… Byla to ve své době silná žena. To, co je dnes běžné, tedy že i ženy vydělávají dost peněz, že se mluví otevřeně o ženské sexualitě, jak to dělala ona, to v 90. letech zdaleka běžné nebylo. Neobvyklé bylo i to, s jakou lehkostí a humorem Simona Monyová relativizovala vztahy mezi muži a ženami.
Její příběh je mnohovrstevnatý a patří do něj i její nesnadné spisovatelské začátky v brněnském literárním prostředí. Musela si umět svůj styl obhájit nejen u nakladatelů, ale i před svou rodinou a před kamarádkami. Bylo i toto typické pro 90. léta?
Ono to stále trochu přetrvává, nicméně v té době čelily ženy jejího typu velkému podceňování. Počítalo se s nimi spíš jako s asistentkami, sekretářkami, a ne jako s lidmi, kteří jsou schopni vést druhé, vydělávat peníze, založit si firmu, případně dělat velkou literární kariéru. Toto jsme v seriálu určitě chtěli ukázat, stejně jako rodinné zázemí Simony Monyové. Byť její rodina byla milující, tak ji svým způsobem pořád podceňovali.
Její tatínek byl typický patriarcha, který o všem rozhodoval, vydělával peníze a, podle svědectví Simoniných příbuzných, vždy upřednostňoval jejího bratra. A vlastně nikdo nechápal, co to ta Simona dělá, když sedí s notýskem a pořád si něco píše. Její původní rodina byla velmi prakticky založená, takže nějaké romantické psaní nikoho moc nezajímalo. Simona neměla na růžích ustláno a všechno si v životě vydobyla sama. To nám připadalo fascinující.
Jakým způsobem jste chtěla ztvárnit téma domácího násilí, které její život zásadně proměnilo?
V našem tvůrčím týmu jsme se shodli, že se nechceme zabývat jen fyzickým násilím, které je nejvíc vidět, ale že se chceme velmi pečlivě soustředit i na psychické násilí, na drobnou, každodenní manipulaci. Na věci, které jsou v nezdravém vztahu od začátku, i v době, kdy se nosí pugéty a všechno vypadá idylicky. Na základě konzultací s psychology a odborníky na domácí násilí jsme se snažili zachytit tuto pozvolnou manipulaci, postupnou ztrátu sebevědomí té ženy a její čím dál větší izolaci od rodiny a od přátel.
Příběh Simony Monyové se může zdát netypický tím, že to byla úspěšná žena, nikoliv klasická oběť domácího násilí, jak si je často představujeme. Byl pro vás právě tento moment zajímavý?
To byl pro mě jeden z nejzajímavějších momentů jejího příběhu. Myslím si, právě v tom může být tento seriál a celý projekt přínosný. Obvyklý obraz oběti domácího násilí, jaký prezentují často i média, je zcela jiný. Představujeme si, že je to chudá žena bez prostředků, která žije v paneláku a má to ekonomicky složité. Na příběhu Simony Monyové je překvapivé, že ona ty prostředky měla. Působila velmi sebevědomě, v mnoha ohledech to byla opravdu silná žena, která si dokázala vybudovat nakladatelství a napsat spoustu bestsellerů, k tomu ještě dobře vychovat tři děti. Přesto přese všechno nedokázala pomoct sama sobě.
Z rozhovorů s odborníky vyplynulo, že právě toto je bohužel častý případ manipulované a týrané ženy. Oběti bývají profesně schopné a úspěšné, pracují na vysokých vedoucích pozicích, jsou mezi nimi právničky či lékařky. Pro takovou ženu bývá nesmírně těžké si svou situaci přiznat, i sama před sebou. Bojí se i o ztrátu prestiže a společenského postavení. To všechno jí brání říct si o pomoc. Navíc ví, že jejich okolí něco takového vůbec nečeká.
To byl případ i Simony Monyové, vtipné, energické, charismatické spisovatelky, která radí svým čtenářkám. Nikdo by neřekl, že se násilí týká jí samotné.
Na seriál je navázaná kampaň proti domácímu násilí. Kdo přišel s touto myšlenkou?
Byly to mé kolegyně z tvůrčího týmu, zejména kreativní producentka Klára Follová, a já jsem za to na ně hrdá. Klára vymyslela i to, že se po seriálu bude vysílat dokument, který se jmenuje Láska nebolí. Zároveň se spojila s organizacemi činnými v této oblasti, zejména s Rosou. Na konci každého dílu jsou kontakty na organizace, na něž se mohou obrátit oběti domácího násilí, ale i agresoři, kteří by si chtěli nechat pomoct. Je totiž důležité zmínit, že i oni často zažili domácí násilí ve svých rodinách. Mnozí byli jako děti biti a týráni. Jsem ráda, že TV Nova využívá svůj divácký potenciál a obrovskou mediální pozornost k této osvětě. Byť je to komerční stanice, řekla bych, že v tomto případě plní téměř veřejnoprávní funkci.
Co jste vy osobně, jako režisérka, chtěla do toho seriálu přinést?
Pro mě bylo důležité, aby byl v příběhu i humor a aby z něj byla cítit energie, kterou Simona nepochybně měla. Myslím, že se to herečce Tereze Rambě skvěle povedlo, protože ona má tuto vnitřní energii také. My občas s kolegy s nadsázkou říkáme, že jsme natočili erotický thriller, protože Simona Monyová byla také vášnivá žena. Připadá mi, že ženy jsou v české kinematografii jen zřídka představovány jako erotické bytosti. A konečně - pro mě je vždycky důležité hledat ke všemu, na čem pracuji, vizuální klíč.
S kameramanem a s architektkou jsme si řekli, že chceme mít první díl ve světlých pastelových barvách, protože to byly ty růžové začátky, ‘la vie en rose‘. Třetí a čtvrtý díl, kde je Simona Monyová největší sexy hvězda, je laděný hlavně do červené. Pátý díl je nejtemnější a oblékáme ji jen do černé. Stejně tak jsme pracovali na vybavení jejích domácností. Na začátku bydlí se svým prvním mužem a dětmi v útulném bytě, kde je plno věcí, dřeva a dětských obrázků. Potom si koupí vilu, která byla v realitě trochu jiná, ale my jsme ji chtěli mít chladnou jako vězení. Je tam tedy kov, sklo a kožené pohovky. Chtěla jsem pracovat i s tím, že její druhý manžel má narcistní poruchu. Využili jsme tedy zrcadel, různých odrazů a neostrých záběrů. I to je typické pro oběti manipulace, jimž se rozpadá život – jejich svět se jakoby rozostří. Už si nejsou jisté ničím a nevědí, jak se věci mají, kde je pravda.
V seriálu se také prolíná realita s literárním světem, s fikcí, kterou Simona Monyová psala. Slyšíme v něm vnitřní monology, které jsou často citacemi z jejich knih. S jakými pocity jste je před natáčením četla?
Přišlo mi děsivé, kolik je v nich drobných indicií, které svědčí o domácím násilí. Její vnitřní hlas jsme v seriálu chtěli mít, protože byla ironická komentátorka nejen života ostatních, ale především svého života, který byl základem její tvorby. Bylo proto poměrně snadné najít v jejích románech věci korespondující s tím, co v tom kterém období prožívala.
Pracovali jste i s rodinou a s jejími známými?
Myslím, že souhlas rodiny byl pro Novu zásadní, bez něj by seriál nevznikl. Příbuzní Simony Monyové byli velmi nápomocní. Tvůrčí tým se s nimi intenzivně scházel a já jsem poté dostala do ruky přepisy a nahrávky těchto rozhovorů, včetně povídání s její psycholožkou a s jejím bývalým manželem. Pro mě i pro Terezu Rambu to byl cenný zdroj informací.
Bylo složité najít představitele hlavních rolí?
Bylo, casting trval asi tři měsíce. V seriálu je totiž mnoho postav a dlužno říct, že i ve vedlejších rolích hraje spousta špičkových herců. Pro nás bylo důležité, že je to film o vztahu. Proto jsme udělali první kolo castingu, pak druhé a třetí… Zkoušeli jsme, jak na sebe herci a herečky v různých kombinacích reagují. Chtělo to zkrátka čas.
Jaké reakce vyvolal seriál u nás a v zahraničí?
Reakce jsou moc hezké. Vyhráli jsme hlavní cenu na festivalu Serial Killer, kde také Tereza Ramba dostala cenu za nejlepší herečku. Myslím, že jsme teprve druhý český seriál, který se dostal na Berlinale. Vyhráli jsme hlavní cenu na velkém festivalu v Indii, já osobně jsem dostala ceny za režii v Austrálii a v Kanadě.
Na jednu stranu z toho mám obrovskou radost, ale na druhou stranu mi připadá smutné, že to téma rezonuje všude po světě. Bohužel to znamená, že problematika manipulace a domácího násilí se týká mnoha lidí a že je pořád nesmírně aktuální.
