Jiří Anderle: 90 let fantazie, šerosvitu a neklidu
Jiří Anderle slaví devadesátiny. Jeden z nejvýraznějších českých výtvarníků prošel během šesti dekád tvorby cestou od existenciální úzkosti k lyrické fantazii, od šerosvitných iluzí Černého divadla až k pozdějším křesťanským tématům. Jeho díla se pohybují mezi světlem a stínem, mezi realitou a snem, mezi lidskou křehkostí a touhou po transcendenci. Anderle je autor, který dokáže svět rozložit, přetvořit a znovu složit do paralelních dimenzí – a který zůstává mimořádně živý i ve svých devadesáti letech.
Jiří Anderle (1936, Pavlíkov u Rakovníka) patří k autorům, jejichž tvorba se nedá uzavřít do jediné škatulky. Jeho výtvarný jazyk se začal formovat už v době studií na Vyšší škole uměleckého průmyslu a na pražské AVU, kde se věnoval malbě i grafice. Zásadní roli však sehrála zkušenost, která je pro výtvarníka neobvyklá: působení v Černém divadle Jiřího Srnce.
Jako technik i herec procestoval v 60. letech téměř celý svět a na vlastní oči viděl, jak se dá obraz proměnit v iluzi, jak kontrast světla a stínu otevírá prostor fantazii. Právě šerosvit, práce s temnotou a zábleskem, se stal jedním z pilířů jeho pozdější tvorby.
Jarní retrospektiva jako průvodce šesti dekádami
Letos na jaře se Anderleho tvorba znovu ocitla v centru pozornosti díky rozsáhlé retrospektivní výstavě v Obecním domě. Expozice představila průřez více než šesti dekádami jeho práce – od raných grafických cyklů přes fantaskní kompozice až po pozdější figurální a duchovní témata. Výstava ukázala, jak pevně jsou jeho světy propojené: šerosvitné iluze, existenciální neklid i lyrická imaginace tvoří souvislou linii, která se vine celou jeho tvorbou.
Fantaskní světy a deformovaná realita
Anderle nikdy neusiloval o realistické zobrazení světa. Naopak – jeho díla často pracují s deformací, prolínáním dimenzí, s vizuálními paradoxy. Sám přiznává, že na jeho imaginaci měla vliv i psychedelická zkušenost s LSD, kterou podstoupil v 60. letech.
Zvláštní názvy jeho prací – Nostalgický poetikon, Člověk člověku vlkem, Amor a Psýché – odkazují na antické motivy, říši mrtvých, nostalgické snění i temné kouty lidské duše. V cyklu Vanitas (1984) se pomíjivost života zrcadlí v levitující květině, pod níž se řadí lidské tváře jako připomínka křehkosti jedince. V díle Oko (1991) dominuje předimenzované „okno do duše“, z něhož prýští tři slzy – symbol strastí hmotného světa. Dívka a opium (1986) otevírá téma delirantních snů a orientálních drog.
Existenciální úzkost i návrat k naději
V desítkách grafických a obrazových cyklů Anderle naléhavě vyjadřoval existenciální úzkost člověka – válku, nemoc, stárnutí, samotu. Jeho díla z této etapy působí jako vizuální výkřiky, které se snaží zachytit lidskou křehkost i neklid doby.
Později se přiblížil abstrakci a v závěru tvorby se vrátil k pozitivně laděným křesťanským tématům. Pro kostel sv. Matěje v Praze vytvořil dva oltářní obrazy, které ukazují, že i autor spojený s temnými vizemi dokáže najít cestu k světlu.
Umělec mnoha talentů
Anderle je všestranně múzický. Hrál na bicí v kapele Grafičanka, od roku 1997 byl autorem a moderátorem rozhlasového pořadu Láska za lásku na Dvojce Českého rozhlasu. Z pořadu vznikly čtyři vzpomínkové knihy, které doplňují jeho výtvarný svět o osobní rovinu – citovou, vyprávěčskou, intimní.
Jeho výstavní bilance se blíží stovce, získal kolem čtyřiceti cen a je zastoupen v Metropolitním muzeu v New Yorku i v pařížském Centre Pompidou.
Související
-
-
10 nejznámějších českých malířů
Jejich malby zdobí foyer Národního divadla, Obecní dům nebo Pražský orloj. V cyklu RPI představujeme umělce, kterým se podařilo uspět ve světovém měřítku.
