Alexandr Vondra: Havel nebyl vůdce typu buldozeru. Jeho síla byla v naslouchání
Václav Havel by se dožil 90 let. Politik a diplomat Alexandr Vondra se s ním poprvé setkal jako mladý vydavatel undergroundové literatury v komunistickém Československu. Později se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků a poradcem pro zahraniční politiku.
V rozhovoru pro Radio Prague International vzpomíná na neobyčejné charisma Václava Havla, jeho pečlivý přístup k proslovům a cenu, kterou si od něj vyžádal prezidentský úřad.
Když Alexandr Vondra začal číst díla Václava Havla, osobní setkání se mu zdálo jako vzdálená perspektiva. Byla 80. léta, Československo bylo pod komunistickou vládou a Vondra patřil k mladší generaci, která hledala alternativy k oficiální kultuře kolem sebe. „Bylo to, jako když chodíte po lese a hledáte houby," vzpomíná. „Chodili jsme kolem a hledali hlasy svobody. A Havel byl rozhodně první volbou."
Alexandr Vondra četl díla vydaná na konci 60. let i pozdější texty, které kolovaly jako samizdat. Nakonec se spolu se skupinou přátel rozhodl, že čtení undergroundových publikací nestačí. Začali vydávat vlastní časopis Jednou nohou, což znamenalo „jednou nohou ve vězení" -, později z něho vznikla Revolver Revue.
Jejich ambicí nebylo pouze přetiskovat stávající díla Václava Havla, ale přesvědčit ho, aby něco napsal speciálně pro ně. To vedlo k prvnímu osobnímu setkání s Havlem v polovině 80. let. Alexandr se následně stále více angažoval v Chartě 77 a v roce 1989 se stal jejím nejmladším mluvčím. V té době se již s Václavem Havlem pravidelně setkávali.
Havel se mnou mluvil jako rovný s rovným
Alexandr Vondra si vzpomíná, jak byl nervózní, když poprvé oslovil již tehdy slavného disidenta. Nervozita však, jak říká, rychle zmizela. „Václav Havel měl schopnost nemluvit k tobě shora, ale jako rovný s rovným," říká. „Nechoval se jako nějaký bývalý člen politbyra, ale jako umělec, intelektuál a přítel."
Právě tato vlastnost byla podle Alexandra klíčová pro charisma, kterým Václav Havel disponoval. Velmi se lišilo od autoritativního vystupování, které se často spojuje s politickými vůdci. „Neměl charisma typu buldozeru nebo traktoru. Jeho charisma vycházelo z mnohem jemnějšího přístupu. Nebyl drsný. Nepoučoval vás." Místo toho Václav Havel naslouchal.
Alexandr Vondra si vzpomíná, jak odcházel z diskusí s pocitem, že se tomuto staršímu disidentovi podařilo přesně formulovat to, co sám chtěl říct, ale nedokázal to vyjádřit tak jasně. „Byl malý co do fyzické síly i výšky, ale velký ve schopnosti sdělovat určité myšlenky srozumitelným způsobem."
Paradoxně ten, kdo dokázal v písemné formě tak dobře vyjádřit složité myšlenky, nebyl přirozeným řečníkem. Václav Havel byl spíše dramatik než herec a postrádal tu lehkost před publikem, kterou disponují někteří politici. Vondra na něj také pamatuje jako člověka bez přehnaného sebevědomí. „Byl to odvážný muž, který, pokud se rozhodl jít proti proudu, šel proti němu a zaplatil za to cenu. Nebylo to však způsobeno nějakým přehnaným sebevědomím. Spíše to pramenilo z pocitu odpovědnosti a vnitřního přesvědčení."
Významné projevy psal několik dní
Psaní významných projevů se proto mohlo stát namáhavým procesem. „Veřejné projevy pro něj byly mučením," říká Alexandr Vondra. Václav Havel k nim přistupoval jako autor. Chtěl, aby každý důležitý projev byl originální a pečlivě napsaný - což je, jak Alexandr Vondra zdůrazňuje, téměř opakem politické komunikace, kde se záměrně opakují jednoduchá poselství.
Před důležitým projevem, jako byl například projev před americkým Kongresem nebo na Sorboně, se Václav Havel někdy na několik dní uchýlil do svého venkovského domu, aby si ho napsal. Návrhy pak kolovaly mezi prezidentem a jeho poradci. „Pokud jsme měli doporučení něco opravit, něco vyškrtnout nebo něco přidat, vždy jsme se museli poprat s hrdým autorem a přesvědčit ho, že máme pravdu a on se mýlí."
Musíš jít se mnou, protože na Hradě nechci být sám
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 neměl Alexandr Vondra zpočátku v úmyslu následovat Václava Havla na Pražský hrad. Chtěl ze svého časopisu udělat legální periodikum. Když byl Václav Havel zvolen prezidentem, Vondra mu sdělil, že jeho role v revoluci skončila a že se hodlá věnovat vydavatelské činnosti. Odpověď byla jednoznačná. „Řekl: ‚Ne. V žádném případě. Musíš jít se mnou, protože na Hradě nechci být sám..'"
Vondra to popisuje jako „téměř rozkaz", i když vyslovený jemně. Přijal to a stal se poradcem nového prezidenta pro zahraniční politiku, přestože neměl žádné formální diplomatické vzdělání. „Bylo to, jako by mě hodili do bazénu, aniž bych uměl plavat. Musíš se naučit plavat."
Alexandr Vondra stál po boku Václava Havla během klíčových prvních let po sametové revoluci. S odstupem času se domnívá, že prezidentský úřad si vybral značnou fyzickou daň. Vězení již dříve poškodilo Václavovo zdraví a pracovní zátěž spolu s pocitem odpovědnosti tuto zátěž ještě znásobily. Odmítá však tvrzení, že by ho politická moc zásadně změnila. „Najdete příklady lidí, které moc zkorumpovala. To rozhodně nebyl jeho případ."
Věří, že budoucí historici budou Václava Havla nevyhnutelně kriticky zkoumat, a varuje před tím, aby se z něj stala bezchybná národní ikona. O konečném hodnocení však nemá téměř žádné pochybnosti. „Jeho přínos pro blaho tohoto moderního národa je naprosto stejně velký jako Masarykův," říká Alexandr Vondra. „Tito dva muži byli největšími Čechy dvacátého století. O tom nepochybuji."
