Nostalgický Václav Smitka není tak drsný jako jeho poezie
Básnické dílo Václava Smitka je prostoupeno jeho povoláním, tedy gerontopsychiatrií, nebo lépe psychologií starých lidí. Téměř třicet let se v Bohnicích denně setkával s těmi nejtěžšími případy demence, schizofrenie, depresí ze smrti. Podle jeho slov by se možná vešel i do Guinessovy knihy rekordů, protože vydržet tak dlouho vykonávat toto povolání je prý na zbláznění. Jeho básně jsou plné příběhů starých lidí, bolesti z nemohoucnosti, ale přitom velmi hluboce vklíněné do úcty, lásky a naděje.
Šedesáti osmiletý Václav Smitka hledá poetiku v něčem úplně jiném než je obvyklé. Nezajímá ho ani tak příroda, nebo láska v běžném slova smyslu, ale starý nemohoucí člověk, plný nostalgie, odkázaný na pomoc ostatních. Václava Smitky jsem se zeptal, jak by se sám představil. Básník se profesionálně chopil mikrofonu a začal:
"U mikrofonu je doktor Václav Smitka, bývalý klinický psycholog. V gerontopsychiatrii jsem pracoval 30 let. V roce 2002 jsem dostal mozkovou cévné příhodu levostrannou a pravou ruku mám amputovanou už od roku 1946, takže jsem odešel do penze. Nicméně stále se věnuji především psaní poezie. Múzy mě na nějakou dobu opustily, nevím na jak dlouho, to se nikdy nedá odhadnout. Jinak poezii jsem psal od svých pubertálních let na gymnáziu, jako to bývá. Na mě to přichází v takových vlnách. Když jsem byl mladší, tak jsem psal i v klasickém vázaném verši. Pak to na mě sedlo bilančně po šedesátce. Vždy jsem miloval poezii nejen domácí, ale i zahraniční - zvláště pak volný verš Walta Withmana, nebo Apolinaira, z českých především Holana a Holase, kteří mi byli příkladem. Píši tedy volným veršem, i když v poslední sbírce Šlápoty jsem se vrátil i k vázané řeči."
"Tyto verše jsem napsal v polovině devadesátých let. Byl jsem jedním z prvních u nás v republice, kdo diagnostikoval Alzheimerovu demenci. V této básni se pokouším po mým zkušenostech vylíčit, jak určitý druh demence vypadá. Těžké řečové poruchy, lidé přestávají poznávat i svojí rodinu. později se neumí vykoupat a posléze potřebují pomoc i v těch nejjednodušších úkonech, jako je vyčištění zubů nebo oholení. Tato báseň je vlastně hluboký lidský protest proti tomu, protože jsem těchto lidí léčil stovky."
Z jeho poslední sbírky Šlápoty báseň V osamělosti filosofa: "Jedná se o texty, které jsou mnohdy syrové, kruté, ale zároveň měkké až něžně lyrické, protože se zaobírají posledními věcmi člověka. Bez tohoto předpokladu by ani autor nebyl schopen vykonávat svou profesi. Jde o texty kvalitní, i když často tvrdé jako je stáří samo."
Václav Smitka v poslední sbírce se tématu smrti a stáří vyhýbá. Vrací se do let dětství. Říká, že na stará kolena bilancuje, ovšem vitalita a poetičnost v Šlápotách vás přesvědčí o autorově bystrém vnímání současného a tradičního. Dodejme, že poslední sbírku Václava Smitka předcházely knihy Archeologie lidských životů, Amnestie a Pasáž, vše vydáno v nakladatelství Ježek.
