Nový film o Janu Werichovi: Životní příběh plný dramatických zvratů i chytrého humoru
Až čtyři desítky let po odchodu Jana Wericha vznikl první velký filmový portrét o této výrazné osobnosti českého divadla. Dokument s názvem ‘Jan Werich: Když už člověk jednou je‘ s pomocí řady archivních materiálů i filmových šotů zaznamenává život a tvorbu herecké legendy od památného představení Vest Pocket Revue v roce 1927 až do jeho smrti v roce 1980.
„Život Jana Wericha je příběh, kde nechybí dramatické situace, kde nechybí humor. Jen jeho dvě emigrace by vydaly na dva hrané filmy. A právě třeba ten jeho humor, chytrý humor, je dneska vzácný,“ poznamenal režisér a scénárista Miloslav Šmídmajer, který je společně s Martinem Slunečkem tvůrcem filmu.
Jako název snímku vybrali úryvek z jednoho Werichova citátu, který celý zní takto: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
Portrétem Jana Wericha provázejí různé osobnosti. Například Jiří Suchý vzpomíná na svou první návštěvu představení Pěst na oko, která prý změnila jeho dosavadní život. Také tvrdí, že bez Voskovce a Wericha by nevznikl Semafor. Zdeněk Svěrák zase připomíná Werichovu návštěvu Divadla Járy Cimrmana, Jiřina Bohdalová vzpomíná, jak ji Werich nabídl angažmá ve svém divadle, jak vznikaly slavné forbíny s Miroslavem Horníčkem i na zhoršující se zdravotní stav herce. Divadelní historik Vladimír Just připomene poslední veřejné vystoupení Wericha v dubnu 1977, kamarádka Werichovy dcery Eva Tůmová zase dá nahlédnout do domácnosti Jana Wericha ve smutných 70. letech.
Hrál i v zahraničních filmech
Tvůrci se také sešli s Werichovou vnučkou Zdenou Kvapilovou alias Fančou a její dcerou, za nimiž vyrazili do Švýcarska, kam se po roce 1990 provdala. „Měla původně přijet za námi do Prahy, ale covid to zkomplikoval, tak jsme nakonec ještě před pár týdny jeli naopak my za ní,“ vysvětlil Šmídmajer s tím, že jde o první Zdenin veřejný komentář k Werichovi na plátně.
Film zavede diváky i do Werichova domu na pražské Kampě, nebo na jeho chalupu ve Velharticích, která se stala jeho druhým domovem. Nebo do řady divadel, kde působil. Kromě mnoha ukázek z filmů a televizních her divák uvidí Jana Wericha v unikátních sekvencích z natáčení Císařova pekaře anebo z filmu Až přijde kocour.
„Překvapí, že Werich hrál i v zahraničních filmech, například postavu Göringa v sovětském tendenčním filmu Pád Berlína anebo po boku Anthony Quinna ve filmu Pětadvacátá hodina,“ prozradil Šmídmajer. „S kamerou se nám podařilo nahlédnout do originálů scénářů filmu Falstaff, který Werich připravoval několik let a ve kterém měl hrát Jiří Voskovec,“ dodal.
Přátelství s Voskovcem
Diváci se ve filmu dozvědí i málo známá fakta o Werichově dramatickém útěku do Rakouska. „Odešel do Rakouska a potom do Spojených států, ale kvůli zdravotnímu stavu se vrátil,“ připomněl režisér.
Po návratu domů Jan Werich odmítl spolupracovat s režimem, zmizel z televizních obrazovek, nesměl hrát ani psát. Pro národ se tak stal symbolem vzdoru a nesouhlasu s okupací sovětskými vojsky. Přesto byl obklopen přáteli, které sledovala a evidovala StB…
„Nevyhnuli jsme se ani otázce celoživotního přátelství s Jiřím Voskovcem, které bylo narušeno realizací filmu Císařův pekař a Pekařův císař, kdy se Jan Werich bez souhlasu Voskovce vrátil k tématu Golema. Premiéry Císařova pekaře v New Yorku se Voskovec nezúčastnil, ačkoli v New Yorku žil a vnímal to jako zradu,“ prozradil Slunečko.
Šmídmajer připomněl, že téma Golema Voskoec s Werichem zpracovávali spolu už před válkou. „Tehdy jim producent Miloš Havel slíbil, že pro film zařídí francouzskou koprodukci slavného francouzského režiséra. Ten ale nejdřív vyškrtl postavy Voskovce a Wericha a pak změnil i scénář, zbavil ho humoru. To bylo pro oba veliké zklamání. Werich se potom k tématu vrátil a tím, že o tom Voskovec nevěděl, byla tam nějaká hořkost.“
Pak ale přátelství obnovili a pravidelně si psali dlouhé dopisy. „Úryvky z některých dopisů ve filmu citujeme,“ dodal Slunečko.
