O čem se mluví

r_2100x1400_radio_praha.png

Dnešní rubrika by měla být uvedena spíše znělkou O čem se nemluví, nebo možná, O čem se mluví, ale pouze mezi odborníky a některými intelektuály. Řeč totiž bude o nadcházejících dvou státních svátcích. Ve středu by si měli Češi připomenout věrozvěsty Cyrila a Metoděje, ve čtvrtek pak výročí upálení Mistra Jana Husa. Aniž by však bylo nutné provádět nějaký průzkum, lze s jistou konstatovat, že pro drtivou většinu Čechů znamenají oba svátky především dva dny příjemného letního volna navíc. Je to cynické, ale pravdivé konstatování. Podobným způsobem ovšem pojímají Češi, s výjimkou Vánoc a částečně Velikonoc, všechny ostatní svátky. Možná je to tím, že české svátky jsou opravdu zvláštní směsicí historie, navíc poněkud zideologizované.

Když v roce 1928 uzavírala Československá republika kompromis s katolickou církví, vystoupil tehdejší ministr školství Milan Hodža jménem Slovenska s požadavkem, aby se oficiální státní tradicí stala kromě svatováclavské také tradice cyrilometodějská. Tehdy tento návrh neprošel. A do československého státního kalendáře se věrozvěsti dostali teprve po pádu komunismu, v roce 1990. Historik Dušan Třeštík, známý odborník na raný středověk, tehdy poznamenal, že pro Slovensko má být cyrilometodějství náhražkou chybějících státních a kulturních tradic a funguje tedy jako čistý národní mýtus. Čím jsou však byzantští intelektuálové pro nás? V Čechách se základy jimi položené kultury nikdy neujaly a ve Velkomoravské říši zanikly záhy po smrti Metoděje. Také jiní odborníci vyzdvihují fakt, že jazykem českých vzdělanců se stala latina, jeden ze základních kamenů obdivuhodné jednoty latinské středověké Evropy. Na státní svátek Cyrila a Metoděje tedy někteří odborníci pohlížejí jako na relikt z dob federace, který si Česká republika po rozpadu Československa ponechala jaksi omylem. Ale je zde ještě jiný úhel pohledu. Schválení svátku věrozvěstů ve federálním parlamentu v roce 1990 prý byla úlitba katolíkům, určitá protiváha svátku Mistra Jana Husa, prosazovaného evangelíky i ateisty. Jak se k tomuto spekulativnímu názoru staví člověk jistě nejpovolanější, kardinál Miloslav Vlk?

Kardinál Miloslav Vlk tedy odmítá stavět oba svátky téměř proti sobě a vyzdvihuje především jejich duchovní rozměr. Otázkou samozřejmě nadále zůstává, nakolik je současná česká společnost ve své drtivé většině s to si nějaký duchovní odkaz věrozvěstů vůbec uvědomit. Jinak je tomu s Mistrem Janem Husem, s osobností zapsanou do národního vědomí nesrovnatelně hlouběji. Ať už v pozitivním či negativním smyslu. Letos o Velikonocích vyslovil papež Jan Pavel II omluvu katolické církve za nespravedlivý rozsudek, téměř 585 let po Husově smrti. Betlémského kazatele navíc poctil titulem reformátora církve. Páter František Holeček, sekretář Komise České biskupské konference pro studium problematiky spojené s Janem Husem, který rovněž pomáhal organizovat loni v prosinci Mezinárodní konferenci o Mistru Janu Husovi na papežské Lateránské univerzitě v Římě, říká, že jako katolík a teolog cítí odpovědnost za Husovo poselství budoucnosti.

Páter František Holeček v podstatě hovoří o toleranci k jinému názoru. Uznává právo na jiný názor i ve společenství, jehož poslání je naplňováno přes mnohá dogmata. Vždyť Hus byl a do konce života zůstal katolickým knězem. A právě zmíněná tolerance by mohla být v širším slova smyslu oním duchovním rozměrem, který by stál za to si připomenout 6.července.