"Obsluhoval jsem anglického krále" si mohl říct i český číšník v Egyptě
Dnes Čechy do Egypta lákají hlavně velké turistické komplexy, kde se mohou koupat i o Vánocích, potápění v moři a výpravy k pyramidách. Co ale vedlo Čechy na dalekou a dobrodružnou cestu do Egypta v minulosti? V minulé krajanské rubrice Milena Štráfeldová připomněla nejstarší cesty Čechů do Káhiry v 15. a 16. století. Tentokrát se bude věnovat tomu, jak Češi do Egypta cestovali v 19. století a jak zde v letech první republiky žila i malá československá komunita:
"Stojíme na plošině citadelly kahýrské a prsa naše dmou se rozechvěním. Již jsme procestovali pěkný kus východu, otupěli jsme proti palmám i biblickým postavám, přec jsme zde jako bajkou okouzleni znovu,"
- napsal ve svém fejetonu Masr el Kahira Jan Neruda. Do Egypta se vypravil v r. 1870 s otcem slavné operní pěvkyně Emy Destinnové. Své postřehy pak publikoval v knize Obrazy z ciziny. Neruda nebyl ale zdaleka jediným Čechem, který ve své době do Orientu cestoval. Ve 30. letech 19. století se na Blízký východ vydal pražský zlatník Jan Žvejkal. O tom, že cestování v jeho časech nebylo právě snadné, svědčí i to, že se k Nilu dostal až po několika neúspěšných pokusech. O své cestě pak napsal knihu "Popsání trojích cest po pevné zemi a po moři v Evropě, Asii a Africe roku 1818-1833 na posvátná místa v zemi svaté čili do města Jerusaléma k Božímu hrobu vykonaných od Jana Žvejkala, poutníka, mistra zlatnického a měšťana pražského".
Podle Hany Navrátilové z Českého egyptologického centra v 19. století převažovali mezi cestovateli do Egypta stále ještě poutníci, kteří se vydali do Svaté země:
"Lidé, kteří putovali už od poloviny 19. století organizovaní vídeňskými františkány, případně jinými církevními agenturami. Celé skupiny navštěvovaly jak Svatou zemi, to byla důležitá, prvotní motivace pro ně, tak i Egypt. A velice často shlédli z Egypta poměrně málo, Sinaj, Alexandrii, Káhiru, někdy i pyramidy. Tyto skupiny se později mění od řekněme devótních poutníků po turisty zaujaté egyptskými památkami. Pak přibývají i lidé, kteří do Egypta jeli sice s využitím turistické infrastruktury, která se tam od 60. let 19. století velmi rozvinula, ale s cílem poznávacím. Například skupiny středoškolských učitelů."
Narozdíl do Bohuslava Hasištejnského nebo Kryštofa Haranta z Polžic, kteří v 15. a 16. století do Egypta putovali celé týdny a měsíce, měli už novodobí cestovatelé na vybranou:
"Průběh 19. století přinesl pro cestování do Egypta veliké změny. Jestliže v jeho první polovině to byla individuální cesta, na kterou si buď majetný cestovatel najal loď, anebo využil služeb některé z přepravních společností, které ale teprve postupně přibývaly asi tak od 30. let 19. století, tak ve 2. polovině 19. století tu bylo velké množství pravidelných linek. Jedna z tras vedla z Terstu kolem italských břehů ke Krétě a poté do Alexandrie, jiná trasa vedla kolem řeckého pobřeží a další potom nikoliv přes přístav Terst, ale přes Athény. Všecky většinou směřovaly do Alexandrie. Ale dalo se jet i po souši, lépe řečeno nejdřív po Dunaji k jeho ústí, potom do Istanbulu a z Istanbulu přes Sýrii a Palestinu do Egypta."
I přesto čekala na cestovatele mnohá nebezpečí:
"Cestovatelé i z doby perfektních dopravních parníků a železnice, protože v Egyptě je od 50. let 19. století železnice, vždycky začali stejně, nebezpečím na moři. Přeci jenom každá loď se může potopit. Byla tu i nebezpečí různých nepříjemností, okradení, ta vlastně platí pro cestovatele po tisíciletí, a v samotném Egyptě v první polovině 19. století to byl ještě mor. A v druhé polovině století už spíše nebezpečí přijít doslova na buben, protože egyptské hotely, restaurace a zábavní podniky dokázaly být i velice drahé. Konec konců klientela, která je navštěvovala, byla velice často z dobře situovaných nebo alespoň lepších středních tříd tehdejší Evropy."
Relativně početnou skupinou Čechů v Egyptě byli podle Hany Navrátilové obchodníci a řemeslníci. Do Egypta přicházeli na čas, na pár měsíců, někteří tam ale zůstávali celá léta:
"Protože Egypt podobně jako jiné orientální státy měl nouzi o odborníky na evropská řemesla a evropské technologie a snažil se je získat. Například pokud byli dobrými profesionály ve svém oboru, jako lékaři nebo obchodníci, anebo, a to velice často, jako hudebníci a číšníci velkých káhirských hotelů. Protože celá řada Čechů působila v Egyptě ve službách jako kvalifikovaní hospodáři, hospodyně, guvernantky a také vedoucí velkých provozů v hotelech. A mnozí z nich se v Egyptě skutečně dobře zapsali. A potom přicházejí už průmyslníci a řemeslníci v éře první republiky, třeba Baťa. Firma Baťa zůstala v Egyptě známým pojmem i v době, kdy došlo k velkým společenským a socioekonomickým změnám po 2. světové válce. Baťa rovná se boty."
Jak uvádí Adéla Macková z Českého egyptologického ústavu, ve 20. století se Egyptě uplatnili i čeští skláři:
"To je otázka 20. let, kdy byla v Egyptě zřizována sklárna. Byla to sklárna pana Jasima a ten si najímal české skláře. Egypťani věděli, že Češi jsou dobří skláři, a ve chvíli, kdy zakládali vlastní průmysl, tak se obraceli do Evropy, do Německa, do Čech pro skláře, pro sklářské odborníky, kteří zaškolovali Egypťany. Ti skláři měli dokonce svůj vlastní dům, měli svou vlastní českou kuchařku, která pro ně vařila. A bylo jich řádově asi sto."
Už za Rakouska - Uherska měli Češi v Egyptě svou nemocnici, Špitál korunního prince Rudolfa, kde jako lékárník pracoval známý cestovatel a organizátor loveckých výprav Vilém Němec. A v letech první republiky tu byl i český hotel:
Zjistit, jak početná byla v letech 1918 až 1938 česká komunita v Egyptě, není podle Adély Mackové právě snadné:
"Pro 20. a 30. léta se dá mluvit přibližně o čtyřech stovkách osob. Pak je ještě uváděna židovská národnost a Němci hlásící se k Československu. K tomu existují v podstatě jen ze dvou let tabulky, kdy se dá přesně říct, kolik bylo Čechů, kolik Slováků, kolik Němců. Všeobecně můžeme říct, že zatímco počet Němců byl na počátku 20. století daleko vyšší a přesahoval Čechoslováky, tak v polovině 30. let se ten poměr mění a pak již Češi a Slováci převažují nad národností německou."
Češi se v Egyptě až do roku 1938 soustředili hlavně ve velkých městech, v Alexandrii a v Káhiře. Hurghada, kam dnes míří víc než sto tisíc lidí českých turistů ročně, byla v té době nejspíš jen malou bezvýznamnou vesnicí.
