Od jaderné fyziky k umění
Amerika není pro všechny, říká Jaroslava Zitková Wilcox. Rodačka z Prahy se v USA prosadila jako úspěšná vědkyně. V důchodu se stejným zápalem vrhla na výtvarné umění.
Dr. Wilcoxová je uvedena v publikacích American Men and Women in Science. Who’s Who in the West. V roce 2018 byla nominovaná na Albert Nelson Achivement Award. V mladí přitom váhala, zda zvolit stadium exaktních věd nebo výtvarného umění. Nadání měla v obou směrech.
Vyhrála to věda, která mi v polovině šedesátých let minulého století snadněji umožnila naplnit můj sen o poznávání jiných kultur a lidí. Ráda jsem cestovala. Díky politickému uvolňování v té době jsem dostala možnost zúčastnit se zahraniční letní školy. Tam jsem poznala mnoho svých budoucích spolupracovníků. Ovlivnilo mne i dobývání vesmíru, doba Sputniku. Mezinárodní ovzduší bylo v té době plné pohybu - v Evropě i Americe. Dobré vědecké výsledky, trocha štěstí a odvaha se zkombinovaly, že jsem v roce 1968 dostala pozvání na postgraduální studium na UCLA v Kalifornii. To ovlivnilo můj následující životní osud.
Co jste proto musela zvládnout?
Studium a následující stáže. Měla jsem doporučení od mých poradců z Fyzikálního ústavu na Akademii věd, kde jsem dělala diplomku u Dr. Šroubka.
Na kalifornské univerzitě jste pak získala doktorát ve fyzice pevných látek…
Určitě mě to ovlivnilo a nejenom po profesionální stránce, ale i v osobním životě. Na UCLA jsem se stala členkou výzkumné skupiny profesora Ray Orbacha, který mi po studiu dal doporučení pro další kariéru v Americe. Seznámila jsem se díky tomu také s manželem, který dělá teoretickou fyziku. Já naštěstí praktickou, takže si nekonkurujeme.
V tomhle oboru jste dosáhla řadu úspěchů. Kterých si ceníte nejvíc?
Moje nejlepší výsledky byly v oboru diodových laserů a spektrálních instrumentů k výzkumům minerálů na Marsu.
Co vás přivedlo k umělecké tvorbě?
Když jsem odešla z vědecké práce do penze, nepřijala jsem, že bych měla být „over the hill“ (za kopcem). Musela jsem se ve své profesi hodně ohánět, abych si udržela pozici v konkurenci talentovaných vědců z celého světa. Nezbývalo mi moc času na mé koníčky. Plnou vervou jsem se proto mohla věnovat mé lásce k výtvarnému umění až později. Pravděpodobně jsem ji zdědila po otci.
Jaké byly začátky v tomto novém oboru?
Vždy jsem ráda malovala a fotografovala. Už v Praze jsem si navštěvovala večerní kurzy výtvarného umění v tehdejších lidových školách. Zvládla jsem hlavně uhel a olej. Jeden můj portrét v oleji dokonce vyhrál první cenu amatérů. Seznámila jsem se během toho taky s historií umění.
Mojí největší inspirací byla krása Prahy. Kromě lásky k městu mě potom zaujala figurativní tvorba. Pozorovala a studovala jsem výrazy a pohyby lidí kolem mne a ve škole, a kreslila jsem je, když seděli v parcích nebo tramvajích, a i na zábavách a poutích. Uhranulo mě to. Možná i proto jsem potom začala hodně malovat postavy. Posledních pětadvacet let jsem v Los Angeles vedla kurzy kreslení živých postav.
Kdo vám byl inspirací? Máte nějaké malířské vzory?
Pozdního Picassa moc nemusím, ale když jsem měla možnost ve Španělsku navštívit muzeum s jeho původní tvorbou, byla jsem ohromena. Byla vynikající. Miluji Henriho de Toulouse Lautreca. Uměl nakreslit atmosféru a životní pocity lidí, tak jak jsem si to vždy přála dokázat. Obdivuji Michelangela, což je vidět v mých kresbách postav, Rembrandta a kresby Greuze.
A co se týče autorů z rodné vlasti?
Oslovily mne práce Slavíčka, Alše, Muchy.
Existuje nějaká umělecká tvorba, která jde mimo vás?
Přiznám se, že nedokážu pochopit abstraktní umění. Ne, že ho nemám ráda, ale dělat dobré abstraktní kresby by potřebovalo změnit celý můj styl života a na to jsem už moc stará. Tvořím z toho, co se do mne dostalo, když jsem byla mladá. Mé obrazy Prahy jsou dost realistické, mluví z toho nostalgie a krása. Kresby postav ztotožňují dynamiku a pocity.
Jaká technika je vám blízká?
V Praze jsem kreslila uhlem a olejem. Tady jsem v jednom kurzu zkusila akvarely, které jsem nikdy nepovažovala za můj nástroj. Ale šlo to dobře, tak jsem u toho zůstala, a později jsem svoji technickou paletu rozšířila o akryl. Jinak nejdůležitější je pro mne inspirace. Jsem velice intuitivní a možná i to mi dopomohlo k pokoře a úspěchům v obou navzájem odlišných profesích.
Kterou část svého života pokládáte za nejzajímavější?
Šedesátá léta v Praze a Paříži. Ale každá doba mne v něčem obohatila. I když to často bylo v práci hektické a na hobby a odpočinek nebyl čas. Za největší úspěch ovšem pokládám rodinu. S manželem máme dvě děti a tři vnuky, jeden je dobrý v matematice, druhý zajímavě píše a nejmladší dobře kreslí.
Kdybyste dostala možnost začít znovu, zvolila byste stejnou cestu?
Asi bych se stala architektkou. Bavilo mě narýsovat rekonstrukci celého našeho rodinného domu. Šlo mi to úplně samo. Dokázala jsem to i přesto, že během přestavby jsem řešila složité pracovní úkoly.
Co byste doporučila začínajícím umělcům a vědcům při dobývání Ameriky, tak aby se jim to podařilo jako vám?
Amerika není pro všechny. Je třeba mít odhodláni, pilně pracovat a pochopit soužití s místní kulturou a zvyklostmi. Když se rozhodnete, nedejte se odradit. V oboru vědy doporučuji studovat molekulární biologii a genetiku. Je to fascinující.
Jaroslava Zitková Wilcox se narodila v Praze. Po střední škole absolvovala na ČVUT katedru Technické a jaderné fyziky. To ji po studiu a zahraničních stážích v Evropě umožnilo studovat na UCLA, Kalifornské prestižní universitě a následně zahájit profesionální kariéru v NASA, JPL, a jiných amerických výzkumních institucích.
Po odchodu do penze před několika roky se naplno věnuje vysněné lásce - výtvarnému umění. Vede kroužek kreslení a malování v losangeleské Venice. Sama se věnuje především architektuře Prahy a figurativní tvorbě. Vystavuje na výročních akcích pořádaných divadlem Lee Strasberga, Brentwood Art centrem, losangeleskou musejní galerií i Generálním konzulátem ČR atd. Ve svém životopisu uvádí: “Miluji umění a Prahu. Obdivuji její skvělou a starou architekturu. Tohle město má šarm, který zůstává vytištěn do mnoha životů, včetně mého.“
