Ondřej Geppert učí češtinu na nejvzdálenějším lektorátě, na Taiwanu
Ondřej Geppert učí pátým rokem češtinu na univerzitě až v dalekém Taiwanu. Jak se k této práci dostal? Jsou na Taiwanu čeští krajané? A jak se mu daří předávat češtinu svým studentům? Nejen na tyto otázky odpověděl v rozhovoru pro Radio Praha.
„Když se ten lektorát otevíral, přišlo mě jako zajímavá výzva odjet až na druhý konec světa. Je to nejvzdálenější lektorát, který teď funguje. Mám rád tu kulturu, a tím pádem to pro mě byla z té nabídky první volba. Říkal jsem si, že to bude náročné, protože jsem nikdy před tím v Asii nebyl. Také je to velká zodpovědnost. Začátek byl těžký, ale postupně se nám tam podařilo vybudovat solidní základnu pro češtinu, a počty studentů rostou. Po čtyřech letech je to už trošku domov. Mám tam rodinu, narodily se mi tam dvě děti".
Manželka je Češka nebo z Taiwanu?
„Manželka je Češka. První rok jsme si trošku ironicky říkali, že to je naše svatební cesta, a ta se nám protáhla".
Jakou máte aprobaci? Co jste studoval?
„Studoval jsem obor česká filologie a historie na Univerzitě Palackého v Olomouci. K češtině mám blízko. Už na univerzitě jsme se setkávali s cizinci, a pomáhali jim s češtinou. Postupně jsem učil na různých školách v České republice, třeba v Praze na Ústavu jazykové a odborné přípravy. Teď je další fáze, vyjel jsem učit češtinu do zahraničí. Ti studenti nemají moc možností, jak se sem dostat, jsou to jednotlivci, a takhle se čeština dostane k víc lidem".
Jak vypadá škola na Taiwanu, kde sídlíte, a jak tam bydlíte?
„Je to takový styl kampusu, podobně jako v Americe, velké sportovní zázemí. Je to krásně umístěné pod horami. Nad tím jsou čajové plantáže, je to zelená oblast na kraji města. Zázemí je dobré, funguje tam infrastruktura, dá se tam všude jednoduše dostat. Univerzita má svoje byty a koleje. Nejdřív jsme bydleli ve starším bytě, ale když se nám narodil syn, tak jsme si říkali, že do pátého patra už ho nemůžeme nosit na rukou, a musíme si pořídit byt s výtahem. Teď bydlíme v novém bytě právě s tím výhledem na hory. Z obýváku ze sedačky se dívám na čajové plantáže a piju čaj".
To je příjemné. A kolik máte studentů?
„Mám teď čtyři semináře, v každém je tak 15 studentů, tak se to pohybuje kolem padesátky".
Jsou to studenti, kteří se zajímají o bohemistiku, nebo jsou tam také děti českých krajanů, děti rodičů, kteří tam pracují? Jaké je to složení?
„Krajanská komunita tam skoro není, takže to jsou rodilí Taiwanci. Studují většinou slavistiku a hlavní obor mají ruštinu, a k tomu si přibírají třeba češtinu nebo polštinu, podle zájmu. Musíme samozřejmě bojovat o své místo na slunci. Kromě těch, kteří jsou ze slavistiky, z té naší katedry, tak přicházejí i z různých dalších oborů, třeba z diplomacie a z dalších evropských jazykových kateder. Když se jich ptám proč, tak říkají, že anglicky už umí každý, tak chtějí mít něco exotického, tak se učí česky".
Vy jste zmínil, že krajanů je tam pomálu. Setkal jste se s některými?
„Je tam komunita lidí, kteří tam jsou pracovně vyslaní, staví tam třeba nějakou elektrárnu, nebo dělají v obchodě, v IT. Probíhají tam různé velké veletrhy. V tu dobu tam většinou lze narazit na Čechy, ale jinak málo".
Když tam jsou pracovně, schází se?
„Občas se sejdeme, byli jsme třeba na bowlingu."
Jak probíhá vaše vyučovací hodina?
„Většinou zahájím nějakou konverzací, aby se studenti trochu rozmluvili, třeba co dělali o víkendu. Pak kontrolujeme domácí úkoly, ty spontánní rozhovory tak úplně dobře u Asiatů nejdou. Pak pracujeme podle učebnice, trénujeme poslech, psaní, mluvení, všechny ty dovednosti".
Mě trošku překvapilo, že nejdou spontánní rozhovory. Proč?
„Nejdou. V Asii je problém, že se každý student bojí, aby neudělal nějakou chybu, aby neztratil tvář, aby se nezesměšnil před ostatními. Když jsem učil Američany nebo Rusy, tak to byl opačný extrém. Tam se diskutuje skoro pořád. Ale na Taiwanu je musím do té debaty tlačit, abych se něco dozvěděl".
Kolikrát jste se byl podívat doma?
„Vždycky v létě, když jsou dlouhé prázdniny. Létat s dvěma dětmi začíná být poměrně náročné. Na Taiwanu bývá v létě 40 stupňů Celsia. Myslel jsem si, že si v Česku od těch teplot odpočinu, ale nějak se to nezadařilo".
Na jak dlouho ještě vidíte své působení na Taiwanu?
„Smlouva se prodlužuje vždycky o rok. Když jsou všechny strany spokojené, a souhlasí, tak pokračujeme ve spolupráci. Teď to vypadá zatím do léta".
Co se vám nejvíc na Taiwanu líbilo? Měl jste šanci navštívit některé zajímavosti, ať už přírodní nebo historické?
„Je tam nádherná příroda. Ten ostrov je výjimečný tím, že se zvedá od mořské hladiny, z té nuly do skoro 4 tisíc metrů. Když je možnost, tak vezmeme auto, a jedeme nahoru někam do kopců, i s dětmi. Nedávno jsme tam zavařili auto, protože je to ohromné převýšení, ale je tam chladněji a příjemněji. Kultura je také velmi zajímavá, stará čínská kultura. Když jdete do Palácového muzea, tak tam mají tři tisíce let staré kusy porcelánu".
Stíháte sledovat události v Česku?
„Sleduji, není mi lhostejné, co se děje. Potěšil mě třeba průzkum veřejného mínění, podle kterého je nadpoloviční většina lidí pro členství v EU, a podporují to".
