Ostravské Bílé divadlo slaví dvacet let existence
Vilém Faltýnek se rozhodl mapovat v našem vysílání kulturu regionů. Dnešní rubriku věnuje netradičnímu ostravskému uskupení, které si říká Bílé divadlo a které letos slaví dvacet let existence.
Milan Kozelka uspořádal v roce 2000 antologii uměleckých osobností Ostravy V srdci černého pavouka. Bílé divadlo je natolik zásadním zjevem zdejší divadelní scény, že ho kniha nemohla minout. S Milanem Kozelkou jsem se sešel příznačně - v zaparkovaném automobilu u výpadovky z Prahy na Brno...
"Já jsem Bílé divadlo poznal někdy v roce 1992 na Jiráskově Hronově, když Honza Číhal a spol. hráli Bulatovičova Červeného kohouta, v městském parku, a byl jsem naprosto nadšen. A možná že to ještě bylo tím, že hráli vpodvečer v parku, mělo to podivnou magickou atmosféru a oni mi připadali jako taková podivná funébrpartička, která to tam rozbalila. A já jsem měl potom čtyřiadvacet hodin o čem přemýšlet. Pak jsem s hochy diskutoval po hospodách, a pak jsem měl možnost to divadlo vidět ve více kusech a naprosto mi učarovali. Myslím si, že Honza Číhal je divadelník par excelence a celý soubor, to je první liga."
Soubor začal v roce 1982 inscenací Hráz věčnosti, podle textů Bohumila Hrabala a od počátků se profiloval jako plenérové, happeningové divadlo s náročnou dramaturgií. Tristan a Isolda, Faust, Máchův Máj a další. Autorem inscenace Červený kohout letí k nebi, o které se Kozelka zmínil, je chorvat Miodrag Bulatovič.
"Princip "Červeného kohouta, který letí k nebi" je masopustní průvod...." vysvětluje jeden ze zakladatelů divadla Jan Číhal. Zase není třeba mnoha slov, jsou tam písničky, které si diváci můžou zpívat s námi, po těch náměstích procházíme jako masopustní průvod a přitom se odehrává příběh malého chlapce s živým kohoutkem, který se chce dostat do společenství té obce, a za to obětuje to nejdražší, co má, a to je ten živý kohoutek."
Toto představení má formu obřadu. Ta je pro Bílé divadlo typická. Mluví se taky někdy o fyzickém divadle. K nejznámějším kusům tohoto typu patří Ty, který lyžuješ, inscenace inspirovaná expresivními kresbami Martina Velíška. Od roku 1997 divadlo se svými lyžaři vyvolává nadšené i pohoršené reakce.
"Vrcholem je právě ten Velíšek, kde nejsou slova vůbec žádná. Hraje tam komorní kvarteto krásných slečen oblečených v černém a šest obstarožních nahatých pánů, kteří na starých dřevěných lyžích lyžují po scéně nebo v přírodě, ve Francii jsme to hráli i přímo ve městě, takže se přes tu fyzickou stránku a přes obrazivost dostáváme k vyjádření myšlenky."
"Lyžování je tedy formou sebepoznání. Má-li být lyžování jistým návratem do stavu přirozenosti či nevinnosti, je třeba se při něm oprostit od všech kulturních převleků," píše se v programu.
Na Bílém divadle je nejpozoruhodnější to, že ho vytvářejí amatéři. Každý má svoje zaměstnání, inscenace dávají dohromady ve svém volném čase. Luděk Jičínský je knihkupec, Jan Číhal pracuje ve zdravotnictví.
"Já jsem sice rentgenový laborant, ale vlastně jsem taky divadelník. Já mám tu školu Evy Tálské a Petra Oslzlého, protože já jsem začínal v Brně a tam kdysi ředitel Divadla bratří Mrštíků založil takové ochotnické studium, kde herci vedli ty mladé, kteří měli zájem o divadlo. No a já byl jeden z členů, Zdenek Pospíšil, který vedl Provázek, a tihle všichni, které jsem jmenoval, byli moji spoluhráči. Všichni jsme se rozběhli do světa, oni začali dělat Provázek a já jsem se na umístěnku ocitl v Ostravě, takže jsem to divadlo začal dělat v Ostravě. A tady odsud už jsme se nehnul."
Divadlo za dvacet let své existence vytvořilo na dvacet inscenací. Jak soubor funguje? A jak to, že vydržel tak dlouho pohromadě?
"Já si skoro myslím, že celé divadlo držím já sám, jako ředitel, vedoucí režisér, herec, skladník a já nevím co všecko musíme dělat... No ne, tak ono je to velice volné. Základ toho divadla je sedm osm lidí, kteří jsou pořád při sobě, a na to se nabaluje okruh rodiny, třeba i dětí, jak stárneme, tak děti hrají s námi, třeba moji synové oba hrají v našich představeních, nebo i manželky. Ale máme i velký okruh spolupracovníků, kteří s námi chtějí dělat, a my je rádi vezmeme, takže jsou divadelní události, které konáme, kde třeba vystupuje 50 lidí. Žádná ponorková nemoc u nás neplatí, protože my se zase nevidíme tak často, protože nejsme nuceni hrát pravidelně. Takže to děláme rádi a pořád vymýšlíme nové a nové věci."
Na závěr opět dostane slovo editor Milan Kozelka. Čím je podle něj Bílé divadlo tak dobré?
"Tím, že dovedou v různých variacích přijít s komikou, s groteskou, s vážnou věcí - např. Beckett, Poslední páska - tím, že se neopakují, a když říkám, že se neopakují, tak myslím ani v jednom kuse, pokaždé to je nějak jinak. A speciálně pro mě naplňují starou ideu Juliana Becka a Judith Malinové: "living theatre"."
Pokud vás Bílé divadlo zaujalo, v nedělním Kulturním magazínu se Vilém Faltýnek vydá za dalšími divadelními soubory severomoravské metropole Ostravy.
