Osudy čtyř veteránů

Antonín Špaček (Foto: ČTK)
0:00
/
0:00

Po více než čtyři desítky let byly umenšovány zásluhy českých a slovenských vojáků, kteří během druhé světové války bojovali na západě. Situace se sice v tomto ohledu po roce 1989 výrazně zlepšila, nicméně na některé veterány, především na příslušníky pozemních jednotek, se ve srovnání s letci stále zapomíná. O osudech čtyř veteránů, na něž by se rozhodně zapomínat nemělo, jsou následující Historické obzory.

Antonín Špaček (Foto: ČTK)
Plukovník Václav Straka, plukovník Josef Hercz, generálmajor Antonín Špaček a generálmajor Karel Střelka. Čtyři jména, čtyři hrdinové, čtyři veteráni, čtyři zajímavé osudy. Především o těchto čtyřech mužích je práce publicisty Zdeňka Kubína, kterou nedávno pod názvem "Osudy čtyř veteránů" vydala Československá obec legionářská. Autora publikace jsem se zeptal, proč právě tito čtyři veteráni:

"Výběr lidí byl hlavně na obci legionářské, ale když jsme je vybírali, tak jsme se dohodli, že to budou lidé, kteří bojovali na západě nebo na středním Východě a pak přešli na západní frontu, výjimkou je plukovník Střelka, který odešel na východní frontu, a že to nebudou lidé, kteří byli u letců, protože je fakt, že pozemní vojska jsou hodně opomíjena. O letcích na západě, i když byli v padesátých a v šedesátých letech opomíjeni, tak se o nich přeci jenom vědělo víc. Vycházely publikace, byl natočen film Nebeští jezdci, takže se na ně úplně nezapomnělo, ale o příslušnících pozemních vojsk - i těch, kteří byli na středním Východě - se téměř nemluvilo. A přitom to byla armáda dost velká, například u Tobrúku na středním Východě se čeští vojáci osvědčili. Nakonec i to, že po invazi v Normandii zůstali jako jednotka třetího sledu u Dunkerque bylo velmi důležité, protože drželi obklíčené město a hlídali všechny zásobovací trasy, kudy vedlo potrubí s pohonnými hmotami, což byl velice důležitý úkol. Takže výběr byl dán i tímto."

Podle autora, publicisty Zdeňka Kubína, bylo nejzajímavější vyprávění Antonína Špačka, současného předsedy Československé obce legionářské:

"Nejčtivější je patrně příběh generálmajora Špačka, protože si velmi dobře pamatoval i dialogy, mnoho věcí rozvedl do podrobností, takže se toho do knížky mnoho ani nevešlo. Ale možná, že svým způsobem nejdramatičtější byl odchod Jiřího Hercze, který jako židovský mladík utíkal ze Slovenského státu na vystěhovalecké lodi Pentcho, která ztroskotala v Egejském moři. Tam to bylo asi nejdramatičtější. Ale ty osudy, snad kromě plukovníka Straky, který byl na stipendiu v Belgii, kde ho zastihl Mnichov a následně i okupace zbytku Československa, tak měl ten odchod relativně jednodušší, protože v okamžiku, kdy Němci napadli Belgii, tak se také ocitli v internaci a museli se rychle stáhnout do Francie a odtud poté pryč. O život šlo zkrátka všude, ale asi nejdramatičtější to bylo u Jiřího Hercze a u Antonína Špačka."

Přesto ale vyprávění začíná vzpomínkami generálmajora Karla Střelky, který se jako jediný ze čtyř veteránů zúčastnil i první světové války:

"Začal jsem plukovníkem Střelkou, i když už je po smrti a jeho osudy jsou zprostředkovány jeho synem, a to proto, že byl v legiích už za první světové války, takže ukazuje takovou tu kontinuity České obce legionářské i tradice československého vojska a ukazuje to i na to, že i když vojáci uposlechli rozkazu ke kapitulaci, tak se s tím vnitřně nevyrovnali a byli za svobodu připraveni bojovat. Střelkův syn, architekt Karel Střelka, říkal spíše takové zajímavosti. Když například ze středního Východu odcházeli vojáci buď posílit důstojnický sbor do SSSR a část do Velké Británie, tak se rozhodovalo, jestli do SSSR půjde Klapálek nebo Střelka, tak si házeli mincí, protože chtěli jít oba, protože tam jako legionáři byli už za první světové války, znali prostředí a možná měli i příjemné vzpomínky na hezká děvčata a na nějaký ten stakan vodky. Zajímavý je také názor, i když ten se asi v oficiálních publikacích objeví, týkající se bojů u Dukly, jak to bylo nepřipravené a podobně. Střelka naráží i na roli generála Svobody v té době. Sice ho nijak nekritizuje, ale jednou dvěma událostmi ho trefně charakterizuje. A také naznačuje, jaký byl přístup k vojákům na východní frontě ze sovětské strany a jaký byl na západě."

Jak dále poznamenává Zdeněk Kubín, pro postoje všech legionářů je charakteristické stanovisko generálmajora Antonína Špačka:

"On to vyjádřil slovy, že chtěl být voják, jako takový přísahal a tuto přísahu splnil i tím, že odešel. Ale je fakt, že svým způsobem nejvíce riskoval, když se stal členem sítě, která pomáhala převádět lidi z protektorátu balkánskou cestou na západ, to znamená přes Slovensko a podobně a je fakt, že jeho postřehy ze Slovenska jsou velmi zajímavé. Do knížky se třeba nedostala jedna věc: on říkal, že když odcházel, tak měl doporučení na nějakého Štefana Pleška, který byl v Biskupicích pri Dunaji ředitelem Masarykovy měšťanské školy, a ten že mu pomohl. V té knížce není zmíněno, že tento ředitel byl zároveň šéfem místní Hlinkovy gardy. Špaček vzpomínal, že se ho ptal, jak může dělat šéfa Hlinkovy gardy a on odpověděl: "Kdybych tady nebyl já a pár dalších slušných lidí, tak se toho chytí ti bezskrupulózní a lumpové a takhle je alespoň trochu držíme na uzdě a můžeme je kontrolovat. Antonín Špaček pak vzpomínal, že když se po válce vrátil do republiky, tak byl Pleško obviněn z kolaborace a že se ho zastal a napomohl tomu, aby nebyl Pleško souzen, protože to byl čestný člověk, který mnoha lidem pomohl před gestapem z Protektorátu. Takže to nebylo tak zcela jednoznačné a sám Špaček říkal, že soudit někoho podle toho, jestli byl nebo nebyl v Hlinkově gardě nebo na té či které straně, že to je velmi jednoduché a proto to chce posuzovat i z toho lidského pohledu."

Spolupráce s hrdiny, čtyřmi veterány, nakonec přivedla publicistu Kubína k úvaze, která má více společného spíše s naší současností než minulostí. Jde totiž o to, jak se český stát o své veterány postaral:

"Už ani vlastně nejde o jednotlivé osudy těchto lidí, ale o tu ostudu, že se tento národ o tyto lidi neumí postarat a že je neumí ocenit a projevovat jim patřičnou úctu. To bylo znát nejvíce u Antonína Špačka, který na tyto věci poukazoval a říkal, že se český stát i po roce 1989 k vojákům, kteří bojovali za jeho svobodu, chová snad nejhůře v celé Evropě, že se na ně úplně zapomíná. A ty problémy se projevují dodnes: Československá obec legionářská před válkou vlastnila majetek asi za 4,5 miliardy korun, například lázeňské domy v Tatrách, Karlových Varech a podobně, ale po roce 1989 nedostala v restitucích obec legionářská vůbec nic. Dostala sice dům na Karlově náměstí, takzvanou Volarezu, ale ta legionářům nikdy nepatřila a generál Špaček říká: my nechceme tento majetek, ale podmínky, abychom mohli v klidu a lepších podmínkách dožít,"

uzavírá publicista Zdeněk Kubín, autor publikace "Osudy čtyř veteránů".