Válka kladla na ženy stejné nároky jako na muže

r_2100x1400_radio_praha.png
0:00
/
0:00

Pokud připomínáme české vojáky, kteří pomáhali osvobozovat Československo, obvykle nehovoříme o ženách. Přitom i ženy na frontě bojovaly, a jak dosvědčují vzpomínky, nároky na ně kladené nebyly o nic menší než nároky na muže. Procházely i stejně namáhavým výcvikem, jak dosvědčuje vzpomínka Marie Chudé, bojovnice z východní fronty.

Veteráni druhé světové války - Milan Malý (vlevo) a Joy Kadečková, foto: ČTK
Marie Chudá byla spojařkou u Třetího minometného oddílu armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Pochází z Volyně a do armády vstoupila jako čtyřiadvacetiletá v červenci 1944.

"My jsme se na Volyni přidali všecky, jak muži tak děvčata. Bylo nás hodně. Protože jsme těch Nemců měli dost. Taky vypalovali dědiny, Český Malín vypálili, tam bylo před 200 domů, lidi nahnali do kostelů, do stodol a zapálili. Zaživa uhořeli. My jsme dělaly ve válce spojařky, radistky, ošetřovatelky... říkám, bylo nás hodně."

Noví vojáci a vojákyně procházeli měsíc výcvikem. Podle Marie Chudé nebyla pro ženy žádná úleva a cvičilo se 12 hodin denně.

"My jsme dělaly výcvik, jak dělali chlapi. Poskoky, plížení, na střelbě jsme byly, plížily jsme se, granáty jsme se učily házet, všechno. Jak vojáci. A byla tam aji děvčata, a to byly zakarpatské Ukrajinky, a ty bojovaly už v Rusku, u Sokolova, u Bílé Cerekve, tak jsme tam měly jeden oddíl ženských, u dělostřeleckých protiletadlových pušek. A sestřelily kolik letadel! Nebyla to žádná slast. V 5 hodin byl budíček, do 6 rozcvička, pak snídaně, o sedmi se šlo na cvičení, dopoledne, dvě hodiny odpočinek, a zase až do večera do 20 hodin. Jak říkám, my jsme musely procvičovat všechno jak vojáci. Nebyla pro nás žádná úleva."

A po zácviku byli mladé bojovnice poprvé nasazeny do přímého boje.

"Tam byl asi špatný průzkum, protože jsme měli jet ještě dál. To bylo ještě na polském území. Shromáždili jsem se, tankisté, dělostřelectvo, pěšáci, a teď do nás začali Němci střílet. Víte, co to bylo první den za pohřebiště? Tam bylo tolik raněných, mrtvých... chlapi, i děvčata, koně... - to tam leželo a ti mladí chlapci, protože někteří šli aji šestnáctiletí do války, ti plakali a volali, který ještě zůstanete naživu, pozdravujte naše rodiče."

Později Marie Chudá bojovala na Dukle a zde dostala zásah střepinou granátu do zad. Po čtrnácti dnech se ale na frontu vrátila a postupovala se svým oddílem přes Slovensko až do Ostravy. Do Československa přesídlila z Volyně v roce 1946.