Málo známé dějiny. Češi a Slováci bojovali v Indočíně. Komunisté nevěděli, co dělat se zajatci
Akce Vietnamci. Na tento dokument narazil Ladislav Kudrna, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Díky tomu zjistil, že Čechoslováci bojovali v Indočíně ve Francouzské cizinecké legii. Za pár dnů uplyne 70 let od bitvy u Dien Bien Phu.
Skončila 7. května 1954 a zúčastnilo se jí 1600 Čechoslováků. 300 jich zemřelo. Odbor pro válečné veterány ministerstva obrany jedná s vietnamskou stranou ohledně vybudování pomníku. A jak dobrodružné bádání začalo?
"Když jsem studoval materiály, tak jsem v Archivu bezpečnostních složek narazil na takový obsáhlý dokument, který se jmenoval Akce Vietnamci, tak mě to zaujalo. A hned první stránka byla jak z románu, kde se uvádělo, že v dubnu roku 1952 dorazí první transport zajatých Čechů a Slováků z francouzské Indočíny. Historie je trošku jako sněhová koule, tak jsem po tom začal pátrat. Já jsem vůbec netušil, že nějací Češi a Slováci bojovali v rámci Francouzské cizinecké legie a později v rámci americké armády ve Vietnamu", líčí pátrání Ladislav Kudrna.
Do legie vstoupili sedmnáctiletí mladíci
Jak se v 50. letech Češi a Slováci do cizinecké legie dostali? 1600 lidí ve válce v Indočíně je v poměru k velikosti země vysoký počet.
"Ten počet se pojí zejména k období let 1948 až 1954, tedy zejména k té první vietnamské válce. A z pohledu Československa ten velký příliv mladých nastal poté, co v Československu proběhl komunistický převrat, a na Západ směřovala mohutná exulantská vlna. A mezi nimi bylo i mnoho mladých mužů, často nezletilců. Byli to chlapci ve věku 17 let. Většina těch mladých mužů vstoupila do cizinecké legie z toho důvodu, že poté, co překročili hranice a vstoupili na území tehdy okupovaného Německa, tak skončili v uprchlických lágrech.
Panovala tam velká materiální bída nedostatek jídla. V tom táboře se mladík dozvěděl, že na to, aby vycestoval dále na Západ z válkou zničeného Německa, bude čekat minimálně rok. A toho samozřejmě velice aktivně využívali agenti cizinecké legie, kteří ty mladé muže verbovali na poněkud falešné sliby. Aby unikli té bídě uprchlickou života, vstoupí do Francouzské cizinecké legie. Poté, co si odslouží pět let, v severní Africe, a budou se chovat dobře, dostanou francouzské občanství. Vydělají si nějaké peníze, a budou mít zajištěný život."
Většina z nich byla naverbována, jen menšina vyhledala cizineckou legii sama. Byli to mladíci, kteří většinou nebyli dál než v Praze. Své dospívání prožili v Protektorátu Čechy a Morava. Když nastupoval komunismus, teprve vstupovali na práh dospělosti.
Poprvé viděli loď i moře
Stát se příslušníkem cizinecké legie nebylo ani v roce 1948 jednoduché. Nejdříve je čekal sběrný tábor poblíž Štrasburku, kde následovaly lékařské prohlídky. Není pravda, jak se tradovalo, že do legie mohli i vrazi. Výběr byl přísný. Kdo prošel, podepisoval pětiletý závazek.
"Nalodili se na loď, většina z nich byla na lodi poprvé v životě. Poprvé viděli moře. Každý nováček si mohl vybrat, u jaké zbraně bude sloužit, zda bude třeba pěšák nebo výsadkář. A mnoho mladých Čechoslováků si vybralo službu u elitního parašutistického praporu. Musíme si uvědomit, že ten seržant má na starosti partu mladých kluků, kteří v životě nebyli na vojně, a musí z nich udělat legionáře, který je schopen tvrdého bojového nasazení v Indočíně. Ten výcvik trval obvykle šest až osm měsíců a byl velice tvrdý. Když si čtete ty výpovědi těch mladých mužů nebo ty jejich dopisy, co psali do Československa, tak uvádějí, že po šesti měsících uměli ovládat veškeré zbraně a byli fyzicky velice zdatní. Většina z nich tvrdě litovala, že vůbec do legie vstoupila, protože si tam sáhli na dno svých fyzických možností, ale i psychických.
Můj dobrý kamarád Pavel Knihař, jehož kariéra je v rámci cizinecké legie úplně bezprecedentní, vstoupil v roce 1948 jako sedmnáctiletý mladík vojín, a odešel do výslužby po 30 letech jako kapitán a později byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Tak ten vzpomíná, jak mu jednou během výcviku upadla na zem zbraň, a ten poručík ho poté nechal asi čtyři hodiny plazit po zemi s puškou před sebou, aby si uvědomil, že pokud legionáři spadne zbraň v boji na zem, tak je mrtvý legionář."
V dopisech domů psali, jak bojují s komunismem
Nejdřív se chtěli vrátit, ale poté, co dokončili výcvik, byli hrdí, že jsou součástí cizinecké legie. Paradoxně se většina do Indočíny těšila. Pobírali totiž malý plat, a tam by byl mnohonásobně vyšší. Navíc Francie měla převahu nad Vietnamem. Je zvláštní, že do Československa chodily jejich dopisy, když v Indočíně bojovali s komunismem. Překvapilo to i Ladislava Kudrnu.
"Díky paní Zíkové jsem dostal dopisy od jejího bratra Ladislava Charváta, který bojoval a padl v Indočíně. Je zajímavé, že ty dopisy přicházely. Možná je to dané tím, že válka v Indočíně byla dlouho ve stínu té 'slavnější' války v Koreji. Když čtete ty dopisy, nebo výpovědi těch mladých kluků, tak většina z nich velice rychle pochopila proti komu a čemu tam bojují. Ladislav Charvát v jednom ze svých posledních dopisů, tuším, že ze srpna roku 1950, píše domů do Prahy své mamince, že se obává, že je čeká velice těžké období, jelikož se na ně tlačí komunisti z Číny. I ti obyčejní legionáři v hodnostech vojínů pochopili, že tam vlastně bojují proti komunismu, a to se nese těmi dopisy. Byli legionáři, kteří přežili dva turnusy, to znamená čtyři roky na frontě. Ty dopisy z roku 1950, i z roku 1954 vlastně popisují, jakým způsobem bojují proti komunismu."
Ladislav Kudrna pracoval na knize a spolupracoval i na dokumentu Pochoduj nebo zemři. Během natáčení se setkal možná s posledním žijícím účastníkem bitvy o Dien Bien Phu. A shodou okolností to byl Čechoslovák, kterému bylo 94 let. Jmenoval se Ladislav Horniak.
"To vyprávění bylo úžasné. On byl seržantem v pevnosti. Když jsme ho vyslechli, tak jsem říkal, že bychom měli asi přepsat trochu dějiny bitvy u Dien Bien Phu, protože Vietnamci ten post nikdy nedobyli. On nikdy nevyvěsil bílou vlaku. Bojoval tam až do poslední chvíle. Až 8. května ráno tam přišli Vietnamci na ten jeho post. V mé knize První vietnamská válka na pozadí osudů Ladislava Charváta je seznam všech padlých Čechů a Slováků, stejně jako dezertérů. Spočítal jsem, že minimálně u Dien Bien Phu padlo 30 Čechoslováků. Kolik bylo přeživších? To netuším. Minimálně tedy Ladislav Horniak, který na to vzpomíná, a který byl jeden z těch, co přežil. Po bitvě u Dien Bien Phu padlo do zajetí 10000 příslušníků francouzských ozbrojených sil a pouze 2000 přežili ty podmínky zajetí."
Komunisté nevěděli, co se zajatci
Do zajetí zřejmě padlo 115 Čechů a Slováků. Velká část v zajetí zemřela, ale 22 bylo během let 1950 až 1953 transportováno z Vietnamu přes Čínu a SSSR zpět do Československa.
"Komunisté dlouhou dobu nevěděli, co s nimi. Ti kluci strávili nejdřív 16 měsíců ve vietnamském zajetí. Potom byli 17 měsíců ve vězení v Praze v Bartolomějské ulici, a komunisté stále nevěděli, co s nimi, tak nakonec byli propuštěni. V rámci amnestie dostali až na výjimky výši trestu, který odpovídal době jejich vazby. Byli sledováni StB, ale drtivá většina se zapojila do života, pracovala v dělnických profesích. Ti, kteří měli vyšší vzdělání, tak v roce 1968 využili příležitosti, a utekli zpátky na Západ.
Bylo zajímavé, když jsem studoval archiv cizinecké legie, že francouzská správa dlouho vedla ty zajatce jako dezertéry. Vůbec nepochopila, že když ti kluci byli zajatí, a poslaní zpět do Československa, proč se nevrátili zpátky do Francie. Byli vedeni jako dezertéři, na které, pokud by byli dopadeni, se vztahuje trest smrti, protože dezertovali doby války. Až na konci 60. let byla většina z nich amnestována," přiblížil málo známou historii Ladislav Kudrna, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jak dodal, byli tací, kteří ve službě pokračovali dál. Mnozí odcházeli z legie až v 60. a 70. letech, a spojili svůj život s vojenskou kariérou.
