Pavel Haas Quartet získal za Martinů šestou Gramophone Award, a už se vrací do studia nahrávat Dvořáka

Český Pavel Haas Quartet znovu získal prestižní Gramophone Award, udělovanou britským časopisem Gramophone. Cena je přirovnána k filmovým Oscarům. Pražský ansámbl ho pod vedením Petra Jarůška získal již po šesté v kariéře, tentokrát za nahrávku smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů.

Je to už Vaše šestá Gramophone Award, upřímně, už jste to tak trošku čekali?

No vůbec ne. Vůbec jsme to nečekali. Dá se říct, že jsme to vlastně nečekali nikdy. Ta ambice nahrávat alba není v tom vyhrávat ceny, ale sdílet, zahrát hudbu, kterou prostě milujeme. Samozřejmě ta pozornost časopisu Gramophone je příjemná... Toto je naše desáté album a máme šest gramofonů. Až tomu sám nemůžu pořád uvěřit.

Z těch šesti jste pět cen dostali za nahrávky české hudby. Je to shoda okolností, že často hrajete českou hudbu nebo je to, řekněme, emocionální rozhodnutí, protože je to hudba, která se vám líbí? Nebo je v tom trošku i racionální jádro, protože na mezinárodním trhu vypadá český repertoár v podání českého ansámblu jako něco autentického a atraktivního?

Ono se to nabízí, ano. Ale není to tak, i když určitě česká hudba je neuvěřitelně bohatá. Kolik geniů se tady narodilo a zanechalo takový odkaz, je neuvěřitelné. Takže ten materiál je obdivuhodný a i našemu srdci je samozřejmě blízký. Proto to nahráváme. Ale máte pravdu, nahrávka českého ansámblu s českou hudbou přitahuje větší pozornost, to asi ano. Ale není to prvoplánová strategie nahrávat hlavně českou hudbu.

Foto: Robert Tichý, Pavel Haas Quartet

Nahráváte pro český label Supraphone. Nic proti této firmě, ale nebrzdí vás v mezinárodní kariéře, když spolupracujete z globálního pohledu s regionální firmou?

Ano, samozřejmě, je to menší firma. Na druhou stranu je to hlavní český label, má neuvěřitelnou tradici, má úžasný archiv. A od začátku, když jsme začali spolupracovat, myslím v roce 2006, naše první album, které taky dostalo Gramophone Award, tak máme fantastické vztahy. A vlastně dávají nám absolutní tvůrčí svobodu, nahráváme to, co chceme a kdy chceme. Prostě nám úžasně vycházejí vstříc a jsme přátelé.

Zatím jsme o tom nemluvili, ale tu poslední cenu jste dostali za nahrávku smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů. Pokud je dramaturgie čistě vaše rozhodnutí, proč jste vybrali zrovna tyto čtyři kvartety?

Víte, v klasice je úplně opačný proces nahrávání než v popu. Tam se zaleze do studia, vymyslí se to, nahraje se to, pak se jede na šňůru koncertů, ale u nás to je naopak. A my jsme začínali s Martinů v roce 2014 a pak jsme postupně přidávali další do repertoáru a vlastně to tak dozrálo do doby, že jsme si řekli ano, teď je ten moment ty kvartety nahrát. No a vlastně my jsme s Martinu strávili tak 12 let a bylo to osvěžující i pro nás. Ale teď si dáme od Martinů trošku pauzičku.

Přece jenom Dvořák je ve světě známější jméno než Martinů. Projevuje se to v nabídkách od pořadatelů koncertů? Když mluvíme o koncertech, tam taky platí to, že máte úplnou svobodu, nebo vám organizátoři mluví do výběru skladeb?

Spíš vždycky jde o nějaký konsenzus, že najdeme variantu, která vyhovuje oběma stranám. Protože my nemůžeme hrát 100 různých věcí v jednom měsíci. Je to strategie, která se plánuje dva roky dopředu. My nabízíme dva ucelené programy, ale někdy se tam dělají nějaké modifikace. Takže ano, organizátoři koncertů do toho mluví víc, ale vždy to finální rozhodnutí je na nás. Stejně. Kdyby po nás někdo chtěl nějaké věci, které nám třeba nesedí, tak řekneme ne.

Neriskuje člověk kariéru, když chce hrát něco neznámého? Tím nemyslím Bohuslava Martinů, to jméno milovníci klasiky znají. Pokud by si muzikant vybral něco skutečně neobjeveného, neriskuje, že bude sedět doma bez nabídek?

No, musí se najít nějaký balanc. My úplně nejsme ti, kteří by hledali v knihovnách zapomenuté věci, nebo hráli nějaké ultramoderní skladby, nebo zase úplně staré. My máme rádi klasický repertoár, a když to řeknu trošku s nadsázkou, tak já mám rád rytmus, melodii a harmonii. Už jsme párkrát něco zkusili, nějaké současné věci, ale víme, že to není ono. Ale to samé platí třeba o Haydnovi a o Mozartovi. To taky není hudba, která nám sedí. Ne, že by se mi to nelíbilo poslouchat, ale na hraní to není to, co chceme dělat. Ale někdy zařadíme něco mimo náš obvyklý repertoár. Třeba teď jsme hráli společně s Martinů Smyčcový kvartet Vítězslavy Kaprálové, ona byla úplné zjevení počátku 20. století. Zázračná osoba, která umřela příliš brzy, a právě s Martinů měli i milostný poměr, takže je tam za tím i romantický příběh. To byla skladba, kterou nikdo neznal. A fungovalo to.

Pavel Haas Quartet|Foto: Dvořákova Praha

Máte obrovské úspěchy se studiovými nahrávkami. Co máte raději, studio nebo živé koncerty?

No, to je těžké. Asi ten koncert. To je ten moment, kdy  už vás nikdo nezastaví. Ještě vám pak zatleskají, že jo... A zaplatí. Nahrávání, to není o vydělávání peněz, to je spíš mít jako mít nějaké portfolio. Nahrávání je náročné, jste tam čtyři hodiny... Koncerty mám radši.

Míváte ještě na koncertech trému?

Ale jo, pořád. Pořád je tam napětí. Hlavně ta tréma nesmí být úplně destruktivní. Ale ještě pořád je tam takové šimrání. A když tam náhodou přijde i BBC s mikrofonem, že bude živá nahrávku, tak máte nervy hned.

Četl jsem, že se chystáte znovu do studie, a že budete nahrávat Dvořáka. Které skladby to konkrétně budou?

No budou to jeho Opus 105 Asdur, což je poslední dokončený smyčcový kvartet. To je relativně známá skladba. A potom jeho Opus 61, to je méně známý kvartet, ale já ten kvartet úplně zbožňuji. Prostě nádhera. No a Dvořák, to je taková srdcovka… Kdybych si měl vybrat jenom jednoho skladatele, kterého bych měl hrát do konce života, tak to bude Dvořák.

To jsem se chtěl zrovna zeptat. Český repertoár je poměrně široký, dalo by se s ním vydržet celou kariéru?

Dalo, dalo.

Myslíte, že jednou, až budete na konci kariéry, bude česká hudba ve vašem repertoáru naprosto dominantní?

Vypadá to tak, no. Ale nebudu prozrazovat, ale už víme, co bude další album po Dvořákovi a nebude to Čech. Ani Češka.

Myslím, že budeme všichni s napětím čekat, co to bude a budeme Vám přát, aby z toho byla další Gramophone Award.