Peru láká české investory k výrobě biolihu

Česká firma VIF v konsorciu BioLatina chce už letos na podzim zahájit výstavbu velkého lihovaru v Peru. Na výrobu bioetanolu by měl zpracovávat tamní cukrovou třtinu. Produkce má směřovat do celého světa, případně i do České republiky. A to se samozřejmě vůbec nelíbí tuzemským producentům biolihu. Podrobnosti má Zdeněk Vališ.

Češi se pouští do výroby bioetanolu v Peru jako první investoři z Evropy. Jak řekl Radiu Praha ředitel firmy VIF Antonín Krampol, v této latinskoamerické zemi jsou prý nejlepší podmínky na světě pro pěstování cukrové třtiny. V pobřežní polopoušti, kde firma vybrala pozemky, nikdy neprší. Pozemky se tedy musí zavlažovat. To na druhou stranu umožňuje řízené pěstování cukrové třtiny po celý rok, kdy výnosy i cukernatost jsou velmi vysoké. V Brazílii, kde už existuje masivní výroba etanolu z cukrové třtiny, mají lihovary v období dešťů až pětiměsíční výpadky. Podle Antonína Krampola v Peru také nedochází ke kácení pralesů, ani k zabírání zemědělské půdy určené pro potravinářské účely.

„Ta půda je naprosto neobdělávaná tak, jak tam byla odjakživa. Pěstovat se ale dá v podstatě cokoliv. Ovšem jen v případě, že se půda zavlažuje.“

Zavlažovat pozemky přitom není vůbec jednoduché. Peruánští zemědělci na to nemají prostředky.

„Zavlažují kousky půdy, které mají u řeky, ale ohromné plochy, tisíce hektarů, tam zůstávají ležet zcela ladem. Rozhodně bych nezabíral zemědělskou půdu, kde se pěstuje obilí, aby se pak z produkce vyráběl technický etanol. Rovněž nemohu souhlasit s kácením pralesů.“

Celkem získá firma asi šest a půl tisíce hektarů půdy. I přes drahé zavlažování mají být náklady na výrobu etanolu až pětkrát nižší než v Česku a také nižší než třeba v Brazílii.

„Náklady na výrobu jednoho litru etanolu jsou velmi nízké. Investice včetně zavlažování se velmi rychle vrátí.“

Konečnou cenu etanolu vyrobeného v Peru je ale dnes těžko předvídat.

„Netroufám si říci, za jaké ceny se nakonec alkohol bude prodávat. Vzhledem k tomu, že se z alkoholu stává pohonná hmota, předpokládám, že se stane komoditní surovinou a bude se prodávat burzovním způsobem. Bude se tedy prodávat za burzovní ceny. Čili výhodu bude mít ten, kdo ho vyrobí nejlevněji. Zásadou by mělo být, aby alkohol, vyrobený z biohmoty, byl nákladově nižší, než je dnes výroba pohonné hmoty z fosilních paliv.“

Výstavba lihovaru včetně zemědělských investic má spolknout asi 150 milionů dolarů. Antonín Kramol je přesvědčen, že financování nebude problémem.

„Bez finančního krytí by se samozřejmě lihovar postavit nedal. My jsme udělali analýzy. Zjistilo se, že ekonomika je skutečně mimořádně výhodná. A banky mají o financování takového projektu skutečně zájem.“

Problémem nemá být ani odbyt bioetanolu.

„Myslíme si, že část produkce zůstane v Peru, protože země se také připojila ke Kjótskému protokolu a mají také uzákoněnou povinnost přidávání biopaliv do pohonných hmot. Odbytiště z Peru je také velmi výhodné pro území Spojených států a přes Pacifik pro Japonsko či Čínu. Nevylučuji, že část vyrobeného etanolu půjde do Evropy. Bude rozhodovat pouze cena. Nemyslím, že přeprava přes moře je tak nákladná. Přes moře přejede tuna lihu zhruba za 40 až 50 dolarů. Horší je potom dopravit ten líh třeba z Hamburku do Česka. Tam už jsou náklady podstatně vyšší.“

Do Česka se už dováží laciný biolíh z Brazílie. A v budoucnu mají být dovozy z této země ještě mnohem vyšší. Státní podnik ČEPRO už uzavřel příslušný kontrakt. A tento trend vyvolává ostrou kritiku ze strany tuzemských producentů. Ti se nechali před několika lety zlákat euforickou vlnou, šířenou z Bruselu, o zářné budoucnosti biopaliv z domácích zdrojů a investovali stamiliony do výstavby nových lihovarů. Nyní mají někteří z nich investici takříkajíc na odpis. Výroba biolihu z pšenice či kukuřice je dnes považována téměř za zločin. Jak sdělil Radiu Praha e-mailem Jiří Trnka z ministerstva zemědělství, v současné době jsou u nás v provozu jen dva velké lihovary, v Dobrovicích na Mladoboleslavsku a v Trmicích na Ústecku. Dobrovický lihovar má ovšem výhodu v tom, že patří pod společnost Cukrovary TTD a vyrábí líh z cukrové řepy. Nedotkla se ho tedy citlivé téma výroby biolihu versus potravinářská krize ve světě. Naopak, líh je dnes výbornou alternativou pro pěstitele řepy, kteří doplácí na cukernou reformu v Evropské unii. Výroba lihu z řepy je navíc ekonomicky mnohem výhodnější než výroba z obilí. Přesto ani ředitel dobrovického závodu Oldřich Reinberger není nadšený z dovozů biolihu.

„Nám jako producentům českého biolihu z českých zemědělských komodit se to vůbec nelíbí. Osobně to považuji za ekologický nesmysl. Biopaliva podporuji, protože věřím, že jsou alternativou pro zemědělce, pro ekology i pro energetickou bezpečnost. Pokud bude Evropa pokračovat tímto směrem, dovážet biopaliva ze vzdálených rozvojových zemí, budeme pouze nahrazovat jednu závislost závislostí druhou.“

Oldřich Reinberger nesouhlasí s názorem, že rozhodující jsou náklady na výrobu lihu a od nich odvíjená cena. Podle něj se srovnávají hrušky a jablka. Podmínky, za kterých se vyrábí v mimoevropských zemích nejsou srovnatelné s výrobou v Evropě. Tady je přece nutné vyrábět podle stanovených pravidel, podle existujících zákonů. Evropa a její trhy by tedy měly být chráněny alespoň v takové výši, která by vyjadřovala právě ty rozdíly ve výrobních nákladech. Podle Jiřího Trnky z ministerstva zemědělství ale Evropa rozhodně žádná omezení dovozů ze zahraničí nechystá. Trnka ovšem připouští, že jistou možností, jak omezit dovoz, jsou v současné době projednávaná kritéria udržitelnosti výroby biopaliv. O co jde, vysvětluje Petr Vorlíček z Ministerstva životního prostředí.

„Biopaliva nesmějí pocházet z plodin pěstovaných na místě bývalých deštných pralesů nebo jiných chráněných území. To je podmínka číslo jedna. Podmínka číslo dvě stanoví, že v průběhu celého životního cyklu biopaliv, to znamená od pěstování plodin, přes výrobu, až po jejich dopravu musí vykázat příslušné biopalivo méně než 65 procent emisí skleníkových plynů vykazovaných konvenčními ropnými palivy. Z toho vyplývá, že velká část potenciálních dovozů z mimoevropských zemí nemůže těmto kritériím vyhovět. Nemohou se tedy započítávat do toho celoevropského cíle deseti procent bioplaiv v energetickém dopravním mixu v roce 2020“

V podstatě tedy chce Brusel naplnit představy ředitele dobrovického lihovaru Oldřicha Reinbergera. Česká republika tuto novou evropskou směrnici rozhodně podporuje. Podle ministerstva životního prostředí by směrnice mohla být schválena ještě letos.