Pět dnů boje o hlavní město. Generál Kutlvašr, velitel povstání, vězeň režimu
Pomáhal jsem nosit raněné. Jednoho člověka přede mnou zastřelili, vzpomínal na Pražské povstání v rozhlasovém vysílání tehdy patnáctiletý František Bystřický. Začalo 5. května. Povstalcům se podařilo přimět Němce ke kapitulaci a zabránit mnohonásobně většímu krveprolití a zničení Prahy. Jeden z velitelů generál Karel Kutlvašr za to byl po komunistickém puči "oceněn" doživotním vězením.
Pražskému povstání předcházela řada vzpour po celém okupovaném území, intenzivní partyzánská činnost, ale i zprávy o brzkém konci války, smrti Hitlera, dobytí Berlína a pověsti o blížících se Američanech. Odbojoví důstojníci připravovali ozbrojené vystoupení v Praze již od února 1945. Počátkem května se ze zbytků nacisty zdecimované odbojové organizace Obrana národa zformovala velitelství Alex a Bartoš v čele s generály Františkem Slunečkem a Karlem Kutlvašrem.
Signál k povstání byl vydán v sobotu 5. května prostřednictvím rozhlasu. Němci se snažili českému vysílání zabránit, právě o budovu rozhlasu propukly nejtěžší boje, povstalci ho ubránili. František Bystřický, kterému bylo v té době 15 let, ve vysílání později vzpomínal, jak viděl do vchodu rozhlasu dopadnout granát. Doma pustil rádio a slyšel, jak rozhlas volá o pomoc.
"Bylo to hrozné. Sbírali jsme raněné, pomáhal jsem je nosit. Nosili jsme je k nám do bytu, protože jsme bydleli nejblíž. V těch okolních domech nikdo skoro nebyl. Tak jsme je vodili a nosili k nám do bytu, kde jsme je ošetřovali, obvazovali. Trhali jsme prostěradla, abychom je mohli obvázat."
Když voják v našem bytě zemřel, strašně jsem se bál
Z tohoto dne pochází i zážitek, na který nikdy nezapomněl.
"Nejhorší zážitek byl, když tady za refíží byl vládní voják a pálil na tu budovu. Najednou dostal zásah. Plazil jsem se za ním po zemi, abych ho odtáhl za nohy, protože jsem nesměl přijít do úhlu té střelby. Přišli mě na pomoc další a odnesli jsme ho k nám. Byl těžce raněn. Dostal to do hlavy, tak jsme ho vzali k nám na gauč, položili, zavolali jsme pana doktora. Říkal, že mu už asi nepomůže, ale ještě žil. Nejhorší pro mě bylo, když v tom bytě umřel. Já jsem se bál, a prosil, aby ho odvezli."
Zapojili se i členové protektorátního vládního vojska. Praha se stala neprůchodnou pro německé ústupové plány. Milionová německá armáda byla obklíčena na Královéhradecku a hodlala se probít do amerického zajetí, proto ráno 6. května začala silná německá ofenziva. V ulicích Prahy vyrostlo více než 1500 barikád, podotkl vojenský historik Eduard Stehlík.
"V Praze během těch pouhých pěti dnů přišlo o život tři tisíce lidí, což je šílené číslo. Řada z nich padla nejenom v bojích na barikádách, ale hodně lidí, a to včetně civilistů, žen, i dětí bylo povražděno jednotkami SS, které řádily v okolí Pankráce, na Zelené Lišce a podobně. Pokud jde o ty mýty, hovoří se o tom, že nás osvobodila Rudá armáda. Jednotky Rudé armády dorazily do Prahy nad ránem 9. května. V té době vlastně boje vrcholily a mimo jiné o den dříve 8. května, došlo i tady v Praze k podepsání kapitulace německých jednotek, kterým posléze byly dokonce otevírány průchody v barikádách, a většina Prahu opouštěla a směřovala na západ. Bylo to také pod vlivem těch zpráv o podepsané kapitulaci v Remeši. Takže Rudá armáda vlastně přijížděla do města, které z větší části bylo v rukou povstalců, a kde se samozřejmě bránily některé jednotky, buď se jednalo o nějaké fanatické jednotky SS, anebo o ty, kterým se nepodařilo ustoupit."
Díky povstání zůstala Praha v podobě, v jaké ji známe dnes
Už den před povstáním 4. května 1945 oznámil protekorátní ministr dopravy Kamenický poštám a dalším úřadům, že se ruší němčina jako úřední jazyk protektorátu, pokračuje historik Jindřich Marek.
"To napětí na konci války bylo obrovské. Ten případ Kamenický, je jeden z mýtů. Jsou dva druhy mýtů. Mýty dobové, které vzniknou přímo v té době, a tenhle já považuji za mýtus, který putuje mezi publicisty. Já jsem se tím léta zabýval, i situací na těch nádražích a poštách. V pražských tramvajích 4. května začali průvodčí odmítat německé marky a jezdilo se v podstatě zadarmo. Čili ta atmosféra gradovala, pak přicházely různý fámy, že jsou Američané v Berouně, že přistáli na Ruzyni a podobně. Takže to město se stávalo přetopeným kotlem a čekalo se jenom, kdy ten papiňák exploduje."
Povstání podle historika Eduarda Stehlíka napomohlo tomu, že Prahu známe takovou, jaká je dnes. Kdyby německé jednotky, které byly v Praze a jejím okolí, bojovaly o hlavní město, tak by pravděpodobně velká část Prahy byla srovnána se zemí.
"Určitě by stálo za to tady zmínit muže, který v čele povstání stál, a to byl brigádní generál Karel Kutlvašr, zkušený ruský legionář, který stanul v čele velitelství Bartoš. A potom určitě šéf vojenské komise České národní rady kapitán Jaromír Nechanský, což byl velitel paravýsadku Platinum z Velké Británie. To jsou určitě dva muži, kteří byli v centru dění, ale je tady potom celá řada těch nižších velitelů, kteří odvedli obrovský kus práce, a díky kterým to povstání bylo bezesporu úspěšné."
Generál Kutlvašr hrával ve vězení s německým generálem šachy
Velitel Pražského povstání generál Kutlvašr byl po komunistickém puči odsouzen v květnu 1949 za velezradu na doživotí. Na svobodu byl propuštěn v roce 1960 a následující rok zemřel. Hlavní Kutlvašrovou "chybou" zřejmě bylo, že přiměl německého generála Rudolfa Toussainta ke kapitulaci, čímž umožnil, aby půl milionu německých vojáků přešlo do zajetí k Američanům a nesnažili se probojovat Prahou. To se ale nelíbilo sovětské straně, z jejich pohledu prý napomohl k posílení vojenského potenciálu nepřítele. Proto byl s dalšími vůdci povstání prohlášen za nepřítele SSSR.
Kutlvašr se s německým generálem setkal později i ve vězení. Podle svědků se mezi nimi vyvinul zvláštní vztah. "Prostě se vzájemně uznávali. Pokud to šlo, hovořili spolu a na cele hrávali s improvizovanými figurkami šachy," vzpomínal bývalý vězeň Vlastimil Klíma.
Kutlvašr má ode dneška u Nuselského pivovaru, kde pracoval, pomník.
Související
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
