Petr Šetek: při pátrání po rodokmenu mě nejvíc překvapila změna příjmení
Pátrání po předcích může být docela dobrodružné. Český muzikant Petr Šetek, který žije v Norsku, vydal svůj rodokmen. Své předky vypátral až do 17. století. Nejvíc ho v historii rodu překvapila změna příjmení a nepříliš vstřícná byla reakce příbuzných v Americe.
Vraťme se do konce 60. let, kdy Petr Šetek vystřídal hned několik zemí. Hrál na flétnu a po konzervatoři získal přes Pragokoncert angažmá v Káhiře. O rok později, v roce 1968, emigroval se svým kamarádem Albertem Vlčkem do Spojených států. Brzy tam přišli i rodiče, kteří se nakonec rozhodli pro Norsko, kde jeho nevlastní otec získal místo ve filharmonii. Petru Šetkovi se v Norsku sehnat zaměstnání nedařilo a tak zkontaktoval svého kamaráda, který se mezitím přesunul do Austrálie.
"Kontaktoval jsem Alberta a ten řekl, že potřebují flétnistu v melbournském operním a baletním orchestru a že bych měl poslat pásek. Tak jsem poslal pásek, místo jsem dostal a odešel jsem do Austrálie. Albert byl Slovák, který hrál v káhirském symfonickém orchestru jako já. A nebyl jediný. Bylo tam několik Čechů i Slováků." (* S tvorbou rodokmenu začal v roce 1978)
Do Norska se vrátil po pěti letech, v roce 1975 a k práci na rodokmenu se dostal náhodou. Svou roli sehrála i emigrace, kdy si začal uvědomovat důležitost rodinných svazků a kořenů původu.
"Matka mé dřívější norské manželky se zabývala rodokmenem své norské větve. Měla knihu, jakým způsobem se to dělá. Začalo mě to zajímat a řekl jsem si, že bych mohl vytvořit něco podobného o své české větvi. V knize byla řada otázek, které se měly poslat příbuzným na zodpovězení. Když jsem nasbíral dostatek informací, začal jsem s rodokmenem. Norové by raději chtěli, aby z dětí, které se narodí v Norsku, ať už z jejich vlastních nebo z cizinců, se stali Norové a aby se moc nezabývali cizím původem, ale že by se vyloženě stavěli proto tomu, to ne. Byli inteligentní, a tak se mi do cesty nikdy nepostavili, ale ani to nijak nepodporovali."
S tvorbou rodokmenu začal Petr Šetek v roce 1978, kdy ještě žil jeho vlastní otec v Praze. Byl to on, kdo chodil do archivů, vyhledával prameny a posílal je do Norska.
"Oba nás to bavilo a tak jsme měli velice úzký kontakt. Když jsme rodokmen zakončili, tatínek zemřel, to bylo v roce 1982 a bylo to první vydání rodokmenu. Pak jsem na několik let přestal, a když přišly počítače a různé možnosti, tak jsem si říkal, že první rodokmen bych měl dát na počítač a dotáhnout ho do dalšího tisíciletí. Aktualizoval jsem to do roku 2014, protože tam nesměli chybět moji vnukové." (* Šetkové byli dřív Všetečkovi)
Petr Šetek se do pátrání pustil klasickou cestou. Přes rodný list svého předka. Tady našel místa a data narození nejen jeho rodičů, ale i prarodičů. Následovaly už vzpomínané cesty do archivů. Do Česka se Petr Šetek vydal v roce 1991 a v pátrání v archivech pokračoval. Jedna věc ho však překvapila: "Nejvíc mě překvapilo, že mezi lety 1820 až 1830 nastala změna našeho jména. Nemám se jmenovat Šetek, ale Všetečka. Nikde jsem nenašel zprávu, proč k této změně došlo. Našel jsem nějaké předky, u nichž to kolísání mezi jménem Všetečka a Šetek bylo zaznamenáno. Bylo tam napsáno třeba Václav Všetečka a v závorce vulgo Šetek. Třeba se těm Všetečkům říkalo lidově Šetkové a pak se to tradovalo dál. Když přišel třeba otec s dítětem ke knězi, který ho měl pokřtít a zeptal se ho na jméno, tak řekl asi Šetek, jak mu lidé říkali, a pak už to asi šlo dál. Takže moji předkové se jmenují Šetkové, i když se vlastně mají jmenovat Všetečkovi. Se Šetkovými, kteří také existují, vlastně nemáme nic společného, ale máme společného vše se Všetečkovými."
Dokonce se musel naučit číst švabach. Zajímavé je, že zápisy z 19. století jsou psané krasopisně a nádherně. Písmo je krásně stínované. Ale jak se jde do minulosti, tak se zápisy skoro nedaly číst. A kam se nejdál při pátrání po svých předcích dostal?
"Můj rodokmen, co jsem vypátral, sahá do roku 1688. Ovšem toto datum jsem nikdy v matrice nenašel, protože kniha chybí, ztratila se. Jsou různé teorie, že v tom 17. století byly nájezdy Švédů, že vypalovali kostely a možná ty knihy byly spáleny. V českých zemích se začaly pro normální lidi zaznamenávat křty asi od roku 1620, a kdyby tam nebyla mezera, tak bych se do toho roku možná dostal. Do roku 1688 jsem se dostal tak, že jsem našel předka, v jehož záznamu bylo napsáno, kolik mu bylo let, když se ženil, od toho jsem to odpočítal a došel do roku zhruba 1688."
Díky pátrání se Petr Šetek zkontaktoval i s různými příbuznými. Ne všichni ale byli nadšeni.
"Hledal jsem třeba příbuzné v Americe. Protože jsem nevěděl, kde žijí, tak jsem je nechal hledat Armádou spásy. Když jim řekli, že je hledá nějaký příbuzný z Norska, tak dostali strach a nechtěli žádný kontakt. Asi si říkali, že se jim na krk snaží pověsit nějaký zkrachovalý příbuzný. Když jsem byl s rodokmenem hotov, tak jsem jim poslal výtisk, ale byl odmítnut a přišel mi zpátky. V Austrálii taky žijí Šetkové. Navázal jsem s nimi kontakt a sešli jsme se. Jejich příbuzní žijí v Praze. Jeden z nich pracuje na letišti. Ale záhy jsme zjistili, že oni byli vždy Šetkové, zatímco my jsme byli Všetečkové, takže je v rodokmenu uvedeny nemám. Ale původně jsem se domníval, že jsou příbuzní. Jejich rod pochází od Benešova, můj též."
Petr Šetek zvolil poměrně náročný způsob tvorby rodokmenu. Východiskem je totiž nejstarší předek a zaznamenávají se jeho potomci až do dnešní doby, lidí je tak strašně moc. Nezaznamenával ženské větve, protože ženy po sňatku ztratily příjmení. Podařilo se mu najít deset generací.
"Můžu říct, že kdyby v roce 1856 nežil můj praděd Jan, tak by větší část žijících potomků dnes neexistovala. Bylo by jich snad jenom devět, zatímco dnes jich jsou stovky. Jediný Jan se postaral o tolik žijících potomků Šetků."
Když Petr Šetek rodokmen dokončil, napadlo ho, že příbuznost je sice podle jména, ale co když otcové nebyli ti praví otcové. Rozhodl se proto ověřit i genetickou příbuznost.
"Našel jsem jednoho svého příbuzného, který žije v Modřanech. Moje i jeho větev se stýkají co nejdál v minulosti. Nechali jsme si udělat genetický rozbor a měli jsme stejný výsledek. To znamená, že všechny matky byly věrné svým manželům a že opravdu dělám svůj rodokmen, ale nemůžu zaručit všechny větve. Já jsem do jisté míry perfekcionista. Když jsem se dostal do toho roku 1688, tak mě napadlo, že těch 300 let není tak moc dlouho, a že bych se měl pokusit dostat dál do minulosti. Ale pokud jde o záznamy křtů dřívějších lidí před rokem 1620, tak se to dělalo jen u šlechty a ne u prostých lidí. A moji předkové byli prostí lidé. Obrátil jsem se na genealogickou společnost v Anglii. Ta mě poslala sterilizovaný kartáček, kterým jsem si vytřel v ústech a udělali mě genetický rozbor po mužské i ženské linii. Zjistil jsem, že celý můj rod pochází z oblasti dnešní Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, kde žil asi před 13 tisíci lety. Dokonce jsem hledal v nějakém Ukrajinském slovníku, jak by se asi řeklo Všetečka. Nenašel jsem to tam. Asi jim začali říkat Všetečka až v Čechách."
