Poslední den v roce - Silvestr

Víno

V poslední den roku 2001 vás zdraví Zdeněk Vališ. Končící první rok nového století a nového tisíciletí byl v uplynulých dnech příležitostí k bilancování všeho možného i k všelijakým hlubokomyslným úvahám o tom, jaký signál vlastně vyslal směrem k budoucnosti.

Ona je to samozřejmě svým způsobem fikce. Většina obyvatel planety ctí úplně jiný kalendář než my a 31. prosinec pro ně žádný předěl neznamená. Stejně tak jim bylo zcela lhostejné šílenství euroamerického civilizačního prostoru kolem magického roku 2000. Ale to jen tak mimochodem. Naše předěly na nekonečné časové přímce, spojené s 31.prosincem, občas setsakramentsky zasahují do konkrétního života jedinců i celých států. Vstupují v platnost nové zákony a předpisy, začíná nový finanční rok. Nebo třeba ještě 31. prosince 1992 jsem žili v Československu a vteřinu po půlnoci jsme se ocitli v České republice a Slovensko se stalo cizinou. Něco podobného, ovšem s dalekosáhlejšími důsledky, nás může čekat 31. prosince 2003. Vstup do Evropské unie převrátí základy samotného státu v pojetí, v jakém ho známe dnes. Poslední den roku si ale přece nebudeme zatěžovat hlavu takovými složitými otázkami. Evropská unie dnes u jedněch vyvolává sny o ráji, u jiných skepsi či strach. Jedni si libují, že vstup Česka do první evropské ligy s sebou konečně přinese pořádek, jiní se zase toho nového evropského pořádku děsí, protože takový pořádek prý znamená, že celý život člověka, celý svět vůbec je třeba pěkně podrobně popsat v zákonech. Zkrátka disciplína, jak známe ze Švejka, musí být. Vždyť jak by to vypadalo, kdyby na Karlově náměstí v Praze seděl na každém stromě jeden voják bez disciplíny? Nedávno se objevil v parlamentu třeba zahrádkářský zákon a v něm bylo hezky popsáno, co takový zahrádkář smí a nesmí, jak vysoký si může postavit plot, jak velkou chatku, ba dokonce co všechno v ní může dělat. Jinak by se zřejmě mohlo stát, že by napřesrok vyrostla v Česku mrkev natí dolů. Asi k tomu ale dojde, protože většina poslanců zahrádkářský zákon odmítla. A někteří zákonodárci si dokonce dělají šoufky z toho, že v Evropské unii už mají například zákon i na to, jaké správné zakřivení musí mít dovážené banány. Jinak zakřivené mají do Evropy vstup zakázán. Hned po zamítnutí zahrádkářských regulí si ale čeští poslanci vjeli začátkem prosince opět pořádně do vlasů. Vášně tentokrát vyvolali lvi, žirafy a šimpanzi. Do sněmovny totiž dodal ministr životního prostředí poevropštělý zákon o zoologických zahradách. Jiří Drda z ODS zahájil diskusi tím, že vyjádřil pochybnost o vztahu ministerstva k obcím, jako zřizovatelům zoologických zahrad. Ministr životního prostředí Miloš Kužvart na to prohlásil, že poslanec Drda chce.. Zvířata si jako rukojmí vzal i komunista Vojtěch Filip a pravicovým odpůrcům zákona poradil Podle Jiřího Drdy však zoologické zahrady i bez zákona fungují bez problémů. Komunista Karel Vymětal přišel s originálním řešením. Nabídl kolegům oddechový čas a navrhl. S tímto návrhem ale nesouhlasila místopředsedkyně sněmovny sociální demokratka Petra Buzková, protože potom.. Zákon o zoologických zahradách nakonec stihl stejný osud jako zahrádkářskou normu. Poslanci ho smetli ze stolu a ani v tomto případě nezabral zoufalý apel vlády, že se snaží prosazovat principy evropského práva. Až bude mít příště sněmovna opět na stole zoologické zahrady, mohli by si poslanci pozvat ke konzultaci třeba bývalého českého velvyslance v Austrálii. Na jeden zážitek z jeho rezidence dodnes vzpomíná herec Národního divadla Miroslav Donutil.


Naše pradědové si ve svých nářcích stěžovali na Vídeň. Dneska se stává, že když se někomu v republice něco nelíbí, pohrozí zaťatou pěstí směrem ku Praze. Napříště budou mnozí lamentovat, co že to na nás zase upekli v Bruselu. Hodně bude proto záležet i na tom, kdo bude Česko v Bruselu reprezentovat. Pokud by to měli být lidé, podobní čičmundovi, s jakým se herec Miroslav Donutil setkal ještě za dob reálného socialismu, tak to by snad bylo lepší zůstat za branami Evropské unie.


Evropskou unii rozšíříme o deset miliónů obyvatel. Žádná sláva. A to už dnes politici naprosto vážně uvažují o tom, že lidem, že cizincům určitých profesí a z blízkého civilizačního okruhu bude nutné otevřít brány země dokořán. Zatím nás totiž spíše ubývá. Tomu se ale nelze divit, když většina lidí má k plození potomků asi stejný vztah jako rodiče Jiřiny Bohdalové. I když právě její vyprávění by mohlo být i návodem, jak situaci obrátit. Stačilo by, kdyby se státním orgánům podařilo nějakým způsobem vhodně zainteresovat české babičky. Vstupovat do exkluzivního klubu není jen tak. Takový klub si klade řadu podmínek, kterým se kandidát musí přizpůsobit. Nejinak se chová i Evropská unie. A na její úředníky šly málem mdloby, když zjistili, s jakými záludnostmi odporujícími evropským hygienickým normám by chtěli Češi vkročit do její brány. Jen tak namátkou stačí zmínit matesy, utopence či pravé olomoucké syrečky. Ty to nakonec po velkém souboji vyhrály a bruselští úředníci tedy nebudou Čechům trhat od úst jejich originální sýr, jehož historie sahá až do 15.století a kterému dal jeden francouzský znalec sýrů přiléhavé označení "nohy páně". Urputný boj svedl kabinet Miloše Zemana s Bruselem rovněž o pravou slivovici, vzešlou z valašských švestek. Ke cti vlády budiž řečeno, že uspěla a vybojovala pro Česko trvalou výjimku z norem unie, a to přesto, že pravá slivovice neodpovídá parametrům evropských ovocných destilátů. Pálit se tedy bude v Česku vesele dál. V Bruselu ovšem zřejmě ještě nemají ani ponětí o jiném českém alkoholickém překvapení, které tak nezapomenutelně popsal už před mnoha lety Vladimír Menšík, když vyprávěl, jak si s partou kamarádů vyjel na chatu vychutnat vománkové víno. Přivolaný doktor, jako popisuje Vladimír Menšík, neustále brebentil, že po alkoholu mohou svítit nanejvýš oči, a ne lejno. Když ale dotyčnou věc uviděl, zkoprněl úžasem. Pak se v něm probudil zvídavý duch a celou záhadu rozřešil. Vománkové víno v tom bylo opravdu nevinně. Tolik tedy Vladimír Menšík a jeho už klasické vyprávění o vománkovém vínu, o němž dozajista nemá Evropa dosud tušení. Ale snad se nám ho tam podaří propašovat. A pokud jde o svítící oči, na ně zatím žádné evropské normy neexistují. Vážení posluchači, poslední relace v roce 2001 je u konce. Před námi, kdo ctíme gregoriánský kalendář, je nový rok 2002. Všichni sice víme, že čas nebere ohled na nějaké umělé předěly, stanovené lidmi, přesto v koutku duše od časových mezníků vždy cosi očekáváme, chceme, aby cosi došlo svého naplnění. Tak ať nám to všem vyjde a ať nám na konci toho nastávajícího roku oči nejen svítí, ale také září.