Potmě - čí je to šálek kávy?

V Karlových Varech vrcholí filmový festival. Doprovodný program letos nabízí i ojedinělou akci, která se jmenuje Kavárna Potmě. Divák znavený projekcemi, rušným nočním životem nebo jen tím, že bydlí přímo nad místem, kde do hluboké noci bušila nějaká filmová V.I.P party, může na potulce po kolonádě dojít až k černé kostce, která se jmenuje Kavárna Potmě. Silná černá káva vypitá uvnitř v naprosté tmě může probudit unavené smysly.

"Naše kavárna je úplně jedinečná, v České republice je poprvé. V zahraničí určitě existují, jsou to nejen kavárny, ale i restaurace, kde si můžete dát i oběd, večeři. Tenhle projekt je zatím omezen na tu kávu,"říká manažerka projektu Kateřina Holušová.

Kavárnou potmě prošlo během festivalu zhruba 200-250 zákazníků, tedy zhruba 20 za hodinu. Nápojový lístek zná nevidomý barman Roman Kabelka zpaměti:

"Kromě klasického pressa máme ještě kávu překapávanou, zelený a ovocný čaj a vodu. nebude vadit, když to přitom budu připravovat? Tady máme presovač a máme tady takový přístroj, který se jmenuje indikátor hladiny. Strčíme ho do hrníčku a ve chvíli, kdy ten hrníček dosáhl té potřebné hladiny, začne vydávat zvuk. Káva je hotová a můžeme ji dát obsluze k odnesení."

Holušová: "Máme vyškolenou šikovnou nevidomou obsluhu. Jsou to mladí, studovaní a velmi přijemní lidé, díky nimž se nám daří udělat tam takové prostředí, že těch kolizí tam vzniká úplně minimálně."

Servírka Šárka z Brna vysvětluje, jakým způsobem se v kavárně lze orientovat:

"Podél stěn chodí průvodci s hosty, které oni uvádějí nebo odvádějí, a středem kavárny chodíme my číšníci. A abychom našli ty jednotlivé stolečky, pomáhají nám v tom vodící linie, které jsou od vchodových dveří až tady k baru a potom hlavně u každého stolečku je pás rohožky, jehož strukturu cítíme chodidlem."

Máte možnost s hosty mluvit?

"Určitě, jiným způsobem bychom se nemohli domluvit. Pokud si s námi chtějí hosté promluvit, my se tomu vůbec nebráníme. Ale řekla bych spíš, že je zajímavé, jak ti lidé se chovají k nám, protože pro ně je strašným nezvykem, když mají obsluhu přivolávat jménem. protože na to nejsou zvyklí."

Jsme ve vedlejší místnosti, kde se nápoje připravují. Hluk v pozadí? To je slepecká verze známého filmu, který běží v kavárně.

Zhasínáme světlo a potmě mě za ruku číšník uvádí do kavárny, kde ale film docela zaniká.

"Pojďte za mnou, ještě kousek... tady vám dám ruku na židli..." uvádí mě obsluha. Usedám a obracím se přibližně směrem, odkud přicházejí hlasy spolustolovnic:

Dobrý den, jsem z Českého rozhlasu 7, mohly byste mi říct, jaké jsou vaše dojmy z kavárny Potmě?

"Příšerně deprimující pocit, člověk měl..."

Okamžik, já mám problém si k vám dát mikrofon, protože nevím přesně, kde jste, a on to takhle nadálku nebere...

"Natáhnout ruku a dotknout se..."

Stůl je tady a vy jste... aha, vy jste tady vedle mě.

"Je to lepší?"

Ano, mnohem.

"Na mě to teda působí depresivně, určitě bych to nechtěla zažít. A zrovna jsme se tady s kamarádkou dohadovaly, jestli je horší nevidět nebo neslyšet. Nakonec jsme tedy došly k názoru, že nevidět je asi mnohem horší. A zeptejte se ještě jí..."

A ona je zhruba kde?

"Moment, já vám ji předám. Hanuško, ruku..."

"Ten pocit, když jsme sem vkročily, byl velice deprimující. Byl to vynikající nápad tuhle kavárnu udělat, že člověk na vlastní kůži zažije... já bych to nazvala hrůzou, když přijde o zrak. A ještě ten výhled do budoucna, že se to nezlepší, že neuvidím! Já vím, že odsud vyjdu za pár minut a přijdu do světla, které uvidím..."

No a vůbec, jaká je káva?

"Káva je silná, výborná, ale nemáme na ni ani moc chuť."