Potřebujeme držet spolu, říká o Češích v Austrálii krajanka Blanka Švehláková

r_2100x1400_radio_praha.png

Až z jihoaustralské Adelaide přijela na letošní kurzy češtiny do Dobrušky Blanka Švehláková. Dcera významného krajanského aktivisty Františka Nového v dnešní rubrice například vzpomíná na těžké začátky svých rodičů po emigraci do Austrálie. Rozhovor s paní Švehlákovou v Dobrušce natočila Milena Štráfeldová:

František Nový
"My patříme k Československému klubu v Adelaide už /dávno/... - Já tam patřím skoro celý život a manžel s jeho rodinou od doby, co přišli do Austrálie v roce 1969. Tam jsme měli takové skupinky, co o to měly zájem. A také rádio. Dělal to manželův otec, a když už nemohl, tak to musel manžel převzít od něj."

A jak je to s Vámi a Vašimi českými kořeny?

"Já mám oba rodiče Čechy a můj otec František Nový byl předseda Československého klubu v Adelaide i v celé Austrálii. Patřil i do Rady Československa v Americe. Byl to velký vlastenec."

Vy jste se už narodila v Austrálii?

"Ne, můj otec odešel z Československa do Francie a já jsem se narodila v Paříži. Oni si mysleli, že asi brzy pojedou zpátky do Československa. Na začátku nevěřili tomu, že tu komunisti vydrží tak dlouho. Mně byl ale rok a půl, když jsme jeli do Austrálie. Už viděli, že to nebude tak rychle."

Čekaly je tam stejně těžké začátky jako jiné Čechy? Museli na dva roky na farmu nebo do dolů?

"Čekala je taky strašně těžká doba. Táta nebyl zvyklý na manuální práci, musel ale manuálně pracovat v různých fabrikách a maminka taky. Oni to ale měli trošku jednodušší, protože táta už mluvil dobře anglicky."

Po příchodu do Austrálie nebyla Vaše rodina rozdělená?

"My jsme byli, když jsme přišli do Austrálie. Já s maminkou jsme zůstaly ve Victorii v takovém lágru a táta musel jít na venkov sbírat hrozny. To ale netrvalo moc dlouho, asi čtyři měsíce, a potom už jsme byli zase spolu. Bydleli jsme v Adelaide."

Jaká byla pak jeho dráha, jeho profese?

"Právě že ji neměl. Dělal manuálně a vždycky chtěl na venkov, tak si rodiče koupili malou farmu. A aby na to měli hodně peněz, dělal táta v přístavu. Tam se dělalo strašně málo, jenom pár dní v týdnu, ale měli za to dobré peníze."

Byla to ale asi hodně těžká práce, že?

"Ze začátku ano, ale potom, když tam už chvíli byl, tak spíš jezdil s malým traktorem, takže to pro něj zas tak těžké nebylo. A měl hodně času, který věnoval Československému klubu. Nejenom v Austrálii, ale i v Evropě, v Americe, v Kanadě. Taky psal a sobotu a neděli většinou trávil na farmě."

Vy jste tedy vyrostla na farmě?

"Ne, my jsme bydleli ve městě. Moji rodiče se tam odstěhovali, až když jsem skončila školu."

Co jste studovala a jaká byla pak Vaše profese?

"Já jsem nejdřív studovala pedagogiku, potom jsem ale přišla na to, že se mi to nelíbí. Tak jsem pracovala pro australský stát na imigračním úřadě. To bylo velice zajímavé, já jsem tam pak zůstala. Nedělala jsem ale pro Čechy, protože moje čeština nebyla tak dobrá, abych s nimi pracovala. Hodně jsem tam ale pomáhala, oni za mnou chodili do práce. Já jsem dělala hodně s uprchlíky, se sportovci, a také jsem hodně spolupracovala s ministrem."

To jste dělala celý život?

"Tam jsem pracovala skoro celý život, skončila jsem před pěti lety a teď už jsem v penzi. Ale stejně jako mí rodiče děláme hodně s Československým klubem u nás v Adelaide. U nás v jižní Austrálii žijí asi dva a půl tisíce Čechoslováků. My ještě nejsme rozdělení, ale asi za dva roky už budeme vědět přesně, kolik je Čechů a kolik Slováků."

Oni sami nemají zájem se rozdělit?

"V Austrálii máme většinou Československé kluby, co jsme měli od začátku. Jsou tam taky nějaké Slovenské kluby, protože jsme měli separatisty. Ale třeba u nás v Adelaide ten klub stojí, vystavěli krásnou budovu, ale nikdo tam nechodí. Ti Slováci chodí do našeho Československéh klubu, což jsme rádi, protože je nás málo. A my potřebujeme, abychom drželi spolu."

Zeptám se na věc, která je možná trochu bolestná. Vím, že k tomu došlo v Sydney i v Melbourne, kde se v krajanských spolcích trošku pohádali a ty spolky se rozpadly. Potkalo Vás něco podobného v Adelaide?

"My jsme to měli v Adelaide, ale to už je dávno. Mně bylo asi šestnáct a pamatuju, že jsme měli valnou hromadu a byli jsme tam asi do dvou hodin ráno. Lidi se hádali. Náš klub ale jinak existuje pořád, i ti, co se s námi předtím pohádali a snažili se udělat si svůj klub, se už rozpadli a zase chodí k nám. Každou chvíli se někomu něco nelíbí, pohádá se s někým a přestane třeba chodit do klubu. Za to ale nemůže klub, to jsou lidi mezi sebou. A většinou zase za chvíli přijdou zpátky."

To je ta lepší varianta. Bohužel se ale stává, že pak dochází i k soudům a tak dále. Co k tomu lidi vede? Vždyť jako Češi v zahraničí by měli držet pohromadě, ne?

"Měli by držet pohromadě. Já jsem ale třeba dělala pro imigrační úřad a vždycky jsem se strašně divila, že čekali, že ze všech států a zemí si budou všichni rozumět, všichni budou mít stejné názory, všichni budou chtít stejné věci. A tak to není. Tady v Česku mají lidi taky různé názory, různé nápady, a u nás je to stejné. Lidi jsou lidi všude na světě. Jen je škoda, že někteří lidé jsou tak tvrdohlaví, že se pak třeba stane, že jdou k soudu. Já mám zájem o to, co dělají v klubech, ale nemám zájem o to, jak se tam hádají. Takže vím, že třeba v Melbourne mají velké problémy, ale jsou tam skupiny lidí, co pořád rádi zpívají, rádi chodí do Sokola, mají rádi své kluby, scházejí se. A to mne zajímá víc, než jaké mají problémy."

Teď ovšem do Austrálie přijíždí spousta "nových" Čechů, například studentů. Máte s nimi nějaké kontakty?

"Málo, protože v Adelaide není tolik práce. Takže studenti většinou jezdí do Sydney nebo do Brisbane. A ani ti noví emigranti k nám moc nechodí, protože dnes musí umět moc dobře mluvit anglicky a musí mít dost peněz, kdyby náhodou nenašli práci, aby se dva roky uživili sami."

Austrálie je z krajanského hlediska zajímavá i tím, že na několika místech je české rozhlasové vysílání. Jak je to teď u Vás?

"My máme v Adelaide štěstí, že máme dobrovolníky, jako je třeba můj manžel a profesor Koucký, kteří dělají jednou týdně české vysílání. Máme ještě nějaké mladé lidi, co jim pomůžou. Taky si můžeme poslechnout české vysílání, které je placené státem, v celé Austrálii."

Vy přebíráte i programy Radia Praha, které my vysíláme do světa?

"V našem programu musíme mít půlku mluveného slova a půlku písničky. Takže vím, že manžel každý týden stahuje z internetu a připravuje programy z Českého rozhlasu, které jsou zajímavé pro naše krajany. A vím, že už má na Vánoce připravenou celou řadu programů z minulého roku, které bude vysílat."

Já přeji i Vašim posluchačům všechno dobré a děkuji.

"Děkuji."