Poúnoroví exulanti jsou větší vlastenci, říká studentka psychologie

Co vedlo exulanty po roce 1948 k často dramatickému odchodu z Československa? Co exilem získali a co naopak v cizině nejvíc postrádali? - Na to se zahraničních Čechů vyptává studentka psychologie Šárka Alföldi, která si psychologické aspekty našeho poválečného exilu vybrala jako téma své diplomové práce. Na 22. kongresu Společnosti pro vědy a umění v Olomouci s ní hovořila Milena Štráfeldová:

Poúnoroví exulanti jsou větší vlastenci, říká studentka psychologie

Kongres SVU, foto: Autor

Šárka Alföldi, studentka pražské Karlovy univerzity, vyhledává každou příležitost, aby se mohla setkat se zahraničními Čechy. Tentokrát se za nimi vypravila do Olomouce, kde na Univerzitě Palackého pokračuje 22. světový kongres SVU. Vystoupila zde dokonce i v jednom z přednáškových panelů a hovořila o své diplomní práci, která se týká právě exilu:

"Pracovní název zatím zní Psychologické aspekty českého nebo dá se říct i československého exilu a emigrace. Myslím, že tohle téma bylo už hodně zpracováno z pohledu historie, politologie a ostatních oborů, tak bych chtěla přispět se svojí troškou z pohledu psychologa."

Šárka Alföldi se nejprve zabývala poúnorovými exulanty, později ale oslovila i ty, kteří odešli po roce 1968 a v pozdějších letech. Natočila s nimi zhruba sedmdesát často několikahodinových psychologických rozhovorů. A v nich se exulanti někdy musejí vracet k hodně citlivým tématům:

Šárka Alföldi, foto: Autor

"Podle mých zkušeností asi tak nejcitlivější otázka je, když se ptám, po čem se jim nejvíce stýskalo, když začali žít v zahraničí. Zpravidla se jim samozřejmě stýskalo po blízkých lidech, po rodičích, zejména po matce. To často rozesmutní i hodně otrlé muže."

Z množství témat, které takové rozhovory nabízejí, si zatím Šárka Alföldi zvolila otázku, kde se dnes naši exulanti cítí doma. A s tím souvisí i vztah k původní vlasti:

"Lidé z roku 1948 mají myslím více rozvinuté národnostní cítění. Nechtěli přeci jenom naši vlast opustit a doufali, že se budou moci vrátit, jak jen to bude možné. Kdežto lidé, kteří odcházeli v roce 1968, a teď to vůbec nechci zlehčovat, některým tady hrozily velmi těžké podmínky, často i vězení, čili i v tom roce 1968 to byl exil, nebyla to vždycky emigrace, ale odcházeli s tím, že naši republiku nikdy neuvidí. A zatím se mi ukazuje, že možná ti lidé z roku 48 byli ochotni vlast vybojovat přeci jen trošku víc."

Psychologickými aspekty odchodu do exilu a traumaty, která exil přináší, se Šárka Alföldi zabývá nejen ve své diplomové práci, ale chce se jim věnovat i v budoucnu:

"Už jenom proto, že mám hodně materiálu, který nelze zpracovat do jedné diplomové magisterské práce, takže pak bych uvažovala o práci doktorské. Ale ráda bych v této oblasti pracovala, jednalo by se o jakousi pomoc našim krajanům, kde bych mohla přispět ze své profese psychologa."