Pražská charita pomáhá dětem ulice v Kongu
Válka, živoření v uprchlických táborech nebo boje mezi gangy bezprizorných dětí na ulici - i takový je život v dnešním Kongu. Těm, kdo se v zemi bohaté na diamanty ocitají doslova na dně, pomáhá i Arcidiecézní charita Praha. O humanitárních i vzdělávacích projektech hovoří vedoucí jejího zahraničního oddělení Petra Matulová. Rozhovor s ní pro dnešní rubriku Češi v zahraničí připravila Milena Štráfeldová:
Myslím, že Adopce na dálku je už poměrně dobře známý fenomén. Kolik dětí se vám podařilo zařadit do adopce? Nebo obráceně, kolik rodičů se vám podařilo získat tady v Česku?
"Charita Praha s adopcemi vlastně začínala. Už od r. 1993, začínali jsme v Indii. Nyní jsme v Indii, Ugandě, Zambii a Kongu. Celkem se nám podařilo získat už víc jak sedmnáct tisíc dárců. Ale v Kongu tím, že tento program je teprve chvíli a je to velmi nestabilní země, je rozvoj pomalejší, takže tam máme kolem tří set dětí."
Máte tam i jiné programy než Adopci na dálku?
"Nyní se zapojujeme do pomoci dětem ulice. Děti ulice jsou v Kinshase fenomén, je jich tam několik tisíc. Na ulici se ocitají z
Jak se vám tam daří tyto děti podchytit?
"Program funguje tak, že máme sociální pracovníky, kteří v noci chodí do terénu a ty děti sledují. Hlavní účel je, aby jim řekli: přijďte k nám do centra, pokud jste nemocní. Přijďte nám říct váš příběh a my se budeme snažit vám pomoci. Bohužel v Kinshase hlavním důvodem, proč jsou děti na ulici, je to, že často byly nařčeny, že jsou posedlé ďáblem a podobně. Sociální pracovníci se tedy snaží pracovat s jejich rodinami, vysvětlit jim celou situaci a snaží se tu rodinu znovu sloučit."
A pokud se to nepovede, co můžete sami tomu dítěti nabídnout?
"Pokud se to nepovede, a i do doby, než se to povede, je ta pomoc na několika úrovních. Je to zdravotní péče, děti často trpí malárií, dívky jsou často předčasně těhotné, protože se živí
To ale znamená, že dál bydlí na ulici...
"Přesně tak, dál bydlí na ulici. Je to velmi složitá situace. Mluvíme tu kolikrát o dětech, kterým jsou čtyři, pět let, které se nedokáží bránit. A když jim na začátku třeba někdo řekl, že jsou posedlé ďáblem, to dítě to samozřejmě odmítlo. Pak na ně ale zkoušeli různé praktiky jako mučení, nechali je vyhladovět, a to dítě vlastně bylo schopné přiznat cokoliv. A pak to dochází do fáze, že ty děti samy věří tomu, že v nich ďábel opravdu je a že oni jsou ti zlí. Takže přistoupí na hru, a proto i konají zlé věci."
"Konžský stát není schopný zasáhnout ani do toho, aby jim fungovalo zdravotnictví a sociální systém a další věci. O této problematice ale rozhodně ví. U policie se dá říct, že zasahuje, ale taky ne úplně vybraným způsobem. Když jsme se bavili s dětmi na ulici, které jsme byli se sociálními pracovníky v noci navštívit, tak jsme zjistili, že policisté často jen přijedou a rozeženou je pod výhrůžkou, že jim něco udělají, nebo jim skutečně něco udělají. Využívají služeb dívek, využívají toho, že se živí jako prostitutky, aniž by jim za to zaplatili, zmlátí kluky... Není to prostě práce policie jako strážce zákona."
Podařilo se vám už některé děti vrátit do rodin?
"Musím říct, že se nám podařilo 450 takových případů, kdy jsme rodinu sloučili a ta rodina spolu minimálně rok byla."
A vy je sledujete dlouhodobě?
Vy jste se zmiňovala o tom, že máte další programy na severu Konga...
"Na severu Konga, nebo abychom byli přesnější, na severovýchodě Konga je oblast, která se jmenuje Kivu. Tam zase probíhá válka, takže tam ty příběhy jsou trochu jiné, ale asi ne méně depresivní."
Jaké projekty tam máte konkrétně?
"Naše projekty jsou humanitární, snažíme se pomáhat uprchlíkům. V oblasti, kde působíme a kde máme ten humanitární projekt, je asi sedm a půl tisíce uprchlických rodin. To jsou rodiny, do jejichž domů v noci přišli rebelové nebo vojáci, zapálili a vyrabovali jejich dům, mučili je nebo někoho zastřelili, a oni prostě byli nuceni utéct. A utíkají do jiných, bezpečnějších oblastí. Tam se buď shromažďují v kempech, které organizuje OSN nebo některé
Jak konkrétně jim můžete pomoct?
"V současnosti máme v této oblasti už druhý projekt. První byl na podporu hygieny a stabilizace, to znamená, že jsme jim dali kanystry, aby si mohli nanosit vodu, a deky, protože Kivu je ve výšce asi dva tisíce metrů nad mořem. Takže tam zase takové horko, jaké si v Africe představujeme, není. A když jsme tam byli poprvé a měli jsme tento projekt, snažili jsme se zjišťovat, co ti lidé nejvíc potřebují. A jejich největším snem je nebýt závislý na tom, co tam kdo přinese. To znamená nečekat na to, až přijede auto a vyloží jídlo, ale moci si to jídlo sami vypěstovat. Takže jsme se radili s ostatními organizacemi, kdo tam co dělá, a podařilo se nám zajistit půdu. A díky tomuto projektu jsme jim vezli nářadí a sazenice, aby si mohli vypěstovat fazole, brambory, zelí. Zkrátka něco, z čeho se nejenom najedí, ale zároveň to použijí do další sezóny, znovu zasadí, a když jim něco zbude, tak to prodají. Stanou se nezávislými."
Jak se vám daří získávat v Česku příspěvky na podporu těchto projektů?
"Abych byla upřímná, není to úplně snadné. Konflikt v Kongu není novinka, nejsou toho plné zprávy v televizi ani noviny. Přesto tam umírá velká spousta lidí. A nejen kvůli tomu, že je tam konflikt a někdo někoho zbije, ale hlavně proto, že celá oblast je destabilizovaná. Není to tu ale moc propagované, takže to mezi lidmi není příliš známé."
"Já jsem optimista a věřící, a tím pádem světélko na konci tunelu vidím."
Jak dlouhá cesta k němu vede?
"Tak dlouhá, jak dlouho bude trvat ostatním, než se o to začnou zajímat."
Příspěvek jsme poprvé vysílali 26. června 2010, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
