Češka Katty Joyce píše o masakru v Kolwezi

Evropa je dnes volný prostor k cestování, otevřenou možností pro ty, kdo hledají jiný možná i lepší domov. Za pseudonymem Katty Joyce se skrývá začínající česká prozaička Kateřina Hejlová, která v roce 2009 absolvovala Literární akademii Josefa Škvoreckého, ale už 4 roky žije v Irsku. Pseudonymem se hlásí ke svému literárnímu vzoru, irskému modernímu spisovateli Jamesi Joyceovi. Autorka se dosud zúčastnila kolektivních povídkových souborů Zuby nehty, Tisíc jizev, Ruce vzhůru, Nahoře bez. Její první samostatné velké dílo, román Zabijte je všechny, vznikl na motivy skutečné události, ke které došlo v roce 1978 v Africe.

Katty Joyce

Jste absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého. Jaká je dnes u nás pozice začínající autorky?

"Já jsem se už v průběhu studia podílela na tvorbě 4 povídkových sbírek pod vedením Ivony Březinové, takže jsem měla cestičku malinko předšlapanou. Když jsem přišla před rokem do nakladatelství, měla jsem už nějaké hmatatelné výsledky, a oni mi dali možnost napsat knížku Zabijte je všechny, kterou jsem se měla nějakým způsobem prezentovat."

Jestli tomu tedy správně rozumím, ten námět nebyl váš, ale vyšel z nakladatelství?

"Ano, to byla vyloženě kniha na zakázku, ten námět. Oni chtěli zpracovat historickou událost - masakr v Kolwezi."

A jak oni k tomu přišli, víte?

Katty Joyce se svou pedagožkou na LAJŠ Ivonou Březinovou

"To úplně nevím, s tím zadáním přišel project manager Miroslav Elenčík. On mi jen řekl, že by se mu líbilo, kdybych nějakým zajímavým způsobem tuto událost románově zpracovala. Jinak jsem měla volné ruce."

My jsme shodou okolností před nějakým časem informovali o nové knížce Vladimíra Kavčiaka Angolský pochod smrti.

"Ano, o té knížce vím, nečetla jsem ji, ale vím, že existuje."

V obou případech se jedná o velmi dramatický příběh skupiny Evropanů - v případě Kavčiakovy knihy přímo Čechoslováků – kteří jsou zajati v Africe. U Kavčiaka jsou to rukojmí, jejichž návrat se nakonec podaří vyjednat diplomatickou cestou a až na jeden případ nejasné smrti všichni přežijí. Je to prostředím velmi blízké, časově velmi blízké Angola 1977, Kolwezi 1978. Kdo se o tuto problematiku zajímá, může si teď vybírat z dvou příbuzných knih. Co bylo pro vás na popisovaných událostech nejdůležitější?

„Můj román popisuje vpád kataňských povstalců do Kolwezi, to je město na jihu Konga, dříve Zairu, v květnu 1978. Tehdy v Kolwezi žili se svými rodinami odborníci pracující pro tamní těžební společnost. Povstalci chtěli získat zpět své území, vpadli do tohoto města a využili Evropanů jako svých rukojmí. Trvalo to asi týden a postupně je začali vyvražďovat. Nejdřív muže, potom i ženy a děti, ženy znásilnili, děti obřezali a podobně.“

A jak došlo k jejich osvobození? V případě Čechoslováků v Angole to šlo diplomatickou cestou a oni byli nakonec dobrovolně vráceni.

„V tomto případě zasáhly francouzské legie a později přišla i Belgie. Takže za pomoci zbraní, rozhodně ne diplomatickou cestou. Ale byl problém, že když pomoc přišla, bylo už hodně lidí zmasakrovaných a většina povstalců utekla právě do Angoly. Takže jich tam zbyla jen menšina.“

Co vás na tom příběhu osobně nejvíc zaujalo? Jaké je v tom vaše téma?

„Byla jsem překvapená, že o tom skoro nikdo neví. A když jsem sbírala materiály pro psaní, tak se skoro nic nedalo najít. A to mě velmi zaskočilo. Říkala jsem si, že to téma je nutné zpracovat, o tom se prostě musí psát. A zjistila jsem, že této záchranné akce se zúčastnil jeden český legionář.“

Kdo to byl?

„Antonín Hruška.“

Vy jste s ním mluvila?

„Nemluvila jsem s ním, ale mohla jsem využít rozhovorů, které poskytl médiím. Moje kniha je strukturovaná do tří rovin, které se vzájemně prolínají a doplňují, a jedna z nich je právě rovina toho českého legionáře. Já tam s ním pracuji jako s jednou z klíčových postav.“

Vás tedy na těch událostech zaujalo, že o nich nikdo nevěděl, a co je tam pro vás nejdůležitější tématicky?

„Já myslím, že tam bylo úplně nejpodstatnější, jak dlouho to trvalo, než evropské země spustily tu záchrannou akci. V prvních dnech tam ještě normálně fungoval telegraf, takže ono se vědělo, co se tam děje, že město bylo napadeno, a přesto trvalo takovou dobu, než se dohodli. Zpočátku byla ambice, že Francie s Belgií udělají společnou záchrannou akci, jenže to se nepodařilo. A než se opravdu dohodli, tak čas ubíhal, ubíhal a mrtvých bylo víc a víc. Tohle mi na tom, přišlo nejzajímavější pro literární zpracování, jak se stupňuje panika těch lidí, jak v nich narůstá strach, s každým dnem, s každým dalším mrtvým člověkem…“

Vy jste před tím publikovala knihu o Angelině Jolie a Bradu Pittovi, teď jste přijala tento námět. Z toho je vidět, že se velkých témat nebojíte. Co bude dál? Jaké máte další plány a tvůrčí záměry?

„Tak to jste trochu píchnul do vosího hnízda. Já jsem totiž autor, který se do všeho vrhá hrozně bezhlavě. Já mám hrozně ráda výzvy a čím větší výzva, tím líp. A tohle byla obrovská výzva. Když jsem to dopsala, říkala jsem si, že musím sáhnout po něčem, u čeho si trošku odpočinu, takže jsem sáhla opět po biografii, tentokrát britského umělce Hugha Laurieho. A po ní jsem se vrhla do dalšího náročného tématu a to je můj první ryze osobní projekt, který mi nebyl zadán. Je to balada o putování za láskou a odehrává se během tří dlouhých zim, které zasáhnou Evropu. Je to inspirováno severskou mytologií. Na tom momentálně pracuji.“

Jak se vám žije v Irsku? Neztrácíte trochu kontakt s českým prostředím a zejména s češtinou?

Katty Joyce

„Mně se v Irsku žije úžasně, kontakt s češtinou neztrácím, protože můj přítel je Čech a žijeme tam společně, navíc tam mám kamarády Čechy a Slováky. My jsme teď absolutně spokojení, jen řešíme dilema, jestli se vrátíme nebo nevrátíme. Co je na vahách: samozřejmě rodina doma, přátelé, jazyk, přece jenom nikdy nebudeme mluvit anglicky tak jako česky a vždycky budeme v Irsku cizinci, toho jsme si vědomi. Na druhou stranu jsme si tam už zvykli, zvykli jsme si na irskou povahu, která je trošku jiná. Irové jsou pohodáři, oni se moc nepředřou, na všecko mají dost času, kdežto my Češi jsme takoví strašně vystresovaní, pořád někam spěcháme, pořád jsme zasmušilí, nervózní a podráždění. Ten rozdíl je obrovský. Takže je to složité. Já kdybych mohla, tak bych zůstala v Irsku, ale rozum mi velí, abych se vrátila do Čech. Nejhorší je, že máme možnost volby. Dřív lidé tu možnost neměli, utekli a už tam byli, nic s tím nešlo dělat. Ale my máme tu úžasnou možnost volby, která je zároveň strašně svazující, protože člověk si říká, že nesmí udělat chybu. Teď mám tu možnost udělat něco, co naši rodiče nemohli, tak nesmím udělat chybu. A o to je to rozhodnutí těžší.“

Tak vám držím palce, aby bylo nakonec správné.