Před 55 lety vznikly pomocné technické prapory

Česko si připomnělo 55. výročí vzniku pomocných technických praporů. Ty byly zřízeny na podzim roku 1950 jako zvláštní armádní jednotky pro lidi, kterým režim nevěřil. Do dubna 1954, kdy byly zrušeny a nahrazeny technickými jednotkami, jimi prošlo přes 50 tisíc lidí. S některými z nich si povídala Martina Lustigová.

Příslušníci pomocných technických praporů (PTP), foto: ČTK

Tzv. pétépáci byli nasazeni hlavně na těžbu uhlí - například na Ostravsku zajišťovali až třetinu těžby. Služba u důlních praporů patřila k těm nejtěžším - pétépáci se tam dostávali bez výcviku, časté byly těžké úrazy, mnohdy smrtelné. Vedle toho pétépáci pracovali na řadě vojenských staveb, ať už šlo o kasárna, letiště nebo muniční sklady. Pro civilní obyvatelstvo vybudovali například plzeňskou nemocnici, Ústřední vojenskou nemocnici v Praze, pracovali na bytové výstavbě, stavěli trať Havlíčkův Brod - Brno, atd. A jak mi potvrdili pamětníci, byla to práce velmi těžká. Slovo má Josef Vodička, který popisuje, kde všude byl: "Na stavbách a v dolech. Na Máji, v Karviné. Stavěli jsme letiště v Bechyni. V těch dolech to bylo tvrdé."

Mnohý z mladých mužů se do PTP dostal jenom kvůli svému původu - stačilo, aby byl synem živnostníka nebo kulaka. Mezi těmi, kdo pomocnými technickými prapory prošli, je i synovec generála Heliodora Píky František: "Nastoupil jsem na Kladně na šachtu. Když jsme přijeli, ubytovali nás přímo na šachtě. Druhý den jsme měli cvičení a vyfárali lidi - byli to mladí kluci a měli bílou hlavu. Ještě jsme nefárali a už takové smutné události." František Píka se k PTP dostal jen proto, že jeho strýc byl komunistickým režimem odsouzen. Stejně jako František Píka byl mezi pétépáky zařazen i jeho starší bratr.

Premiér Jiří Paroubek (v popředí) a příslušníci PTP, foto: ČTK

Pro mnohé, kteří pomocnými technickými prapory prošli, bylo nejhorší, že nevěděli, kdy se dostanou domů. O tom více Vladislav Souček: "150 dní před koncem jsme si koupili krejčovský metr a stříhali jsme. A ustříhali jsme ho celý, měli jsme už jenom poslední číslo a ono nic. Já jsem třeba sloužil s hrabětem Sternbergem. A když jsem viděl, že Sternberg je tam tři a půl roku, to byl děs a hrůza před vámi. Mě skončila dvouletá služba a on tam byl už tři a půl roku. To jsem tušil, že asi taky nepůjdu hned tak domů. Štěstí se na mě usmálo a šel jsem asi po 26 měsících."

Když měl v roce 1952 odejít do civilu první ročník, byla jim vojna prodloužena na neurčito. Někteří sloužili dokonce až do zrušení PTP, tedy dlouhé čtyři roky. Propuštěním ale jejich utrpení neskončilo. Jak upozorňuje historik Jiří Bílek, až do roku 1989 si tito muži nesli punc pétépáků: "Oni se toho už nikdy nezbavili. Tady byla spíš taková morální škoda, že nemohli dostudovat, nemohli dělat povolání, která je bavila. A vlastně pořád se to s nimi táhlo a přenášelo se to dokonce i na jejich rodiny a jejich děti. To jsou škody, které nevyčíslíte."