Život pétépáka: tvrdá práce a trvalá perzekuce

Dnešní Historické obzory připomenou nedávné 55. výročí vzniku pomocných technických praporů, tedy speciálních armádních jednotek, do kterých komunistický režim umísťoval své odpůrce. Za čtyři roky existence jimi prošlo přes 50 tisíc lidí. Jaké byly jejich osudy? A jak vypadala jejich práce? To se dozvíte v rubrice Martiny Lustigové.

Pomocné technické prapory byly vytvořeny na pozim roku 1950 jako zvláštní armádní jednotky pro lidi, kterým komunistický režim nevěřil. Kdo byl do těchto jednotek zařazen? To je otázka pro historika Jiřího Bílka: "Byli to jednak branci, to znamená ti, kteří měli nastoupit základní vojenskou službu, a jednak lidé, kteří už základní vojenskou službou prošli, ale režim je potřeboval izolovat. To byli především synové kulaků, aby je dostali do těžké situace, když odešel mladý a zůstali jenom staří."

Mnohý z mladých mužů se do PTP tedy dostal jenom kvůli svému původu - stačilo, aby byl synem živnostníka nebo kulaka. Mezi těmi, kdo pomocnými technickými prapory prošli, je i synovec generála Heliodora Píky František: "Nastoupil jsem na Kladně na šachtu. Když jsme přijeli, ubytovali nás přímo na šachtě. Druhý den jsme měli cvičení a vyfárali lidi - byli to mladí kluci a měli bílou hlavu. Ještě jsme nefárali a už takové smutné události. Takových tam potom bylo víc. Ale to nemá cenu vzpomínat..."

Jste příbuzný generála Heliodora Píky. Mělo to vliv na to, že jste se dostal k PTP?

"Ano, dostal jsem se tam jedině kvůli tomu. U PTP byl už starší bratr, byl na šachtě v Libušíně. A já jsem narukoval a on se dostal do civilu."

Na službu v PTP vzpomíná i pan Hirš z Jindřichova Hradce: "Odsloužil jsem tři roky a dva měsíce za cenu toho, že jsem byl živnostenské dítě. Můj otec byl legionář a politický vězeň. A to mě neodsoudilo k ničemu jinému než k tomu, abych šel k PTP. Nejhůř nám bylo v roce 1952, kdy nám ohlásili, že jsme na vojně na neurčito. Celý život jsme pak měli přívlastek politicky nespolehlivých lidí, a to i v zaměstnání."

Pro mnohé, kteří pomocnými technickými prapory prošli, bylo vůbec nejhorší to, že nevěděli, kdy se dostanou domů. Na to vzpomíná i Vladislav Souček: "150 dní před koncem jsme si koupili krejčovský metr a stříhali jsme. A ustříhali jsme ho celý, měli jsme už jenom poslední číslo a ono nic. Já jsem třeba sloužil s hrabětem Sternbergem. A když jsem viděl, že Sternberg je tam tři a půl roku, to byl děs a hrůza před vámi. Skončila mi dvouletá služba a on tam byl už tři a půl roku. To jsem tušil, že asi taky nepůjdu hned tak domů. Štěstí se na mě usmálo a šel jsem asi po 26 měsících." V roce 1952 totiž byla pétépákům vojna prodloužena na neurčito. Někteří strávili u PTP dlouhé čtyři roky.

Celkem bylo v 50. letech vytvořeno 18 jednotek pomocných technických praporů. Dělily se na lehké, které pracovaly ve stavebnictví, a těžké, které pracovaly v dolech, hlavně na Ostravsku a na Kladensku. Co všechno příslušníci PTP museli dělat? To je otázka pro historika Jiřího Bílka: "Především to byla těžba uhlí, kde oni nahradili jednak armádní výpomoce, které tam předtím byly, jednak do značné míry suplovali to, že se v té době nedařil nábor do hornictví. Takže například na Ostravsku zajišťovali až třetinu těžby. Což uznáte, že je poměrně veliké číslo. A pokud to porovnáme, tak oni měli daleko větší výkonnost než ti havíři. Z těch větších staveb, na kterých se pétépáci podíleli, můžeme jmenovat řadu vojenských staveb - budovali kasárna, letiště v Plzni nebo v Pardubicích, budovali řadu muničních skladů. Do značné míry vybudovali vojenské výcvikové prostory. A potom tu byla spousta věcí, které budovali, řekl bych, pro civil - např. plzeňskou nemocnici, Ústřední vojenskou nemocnici, spoustu bytové výstavby,... Třeba Bánská Bystrica je do značné míry postavena právě pétépáky. Dále řada pražských sídlišť, například Invalidovna. Stavěli také trať Havlíčkův Brod - Brno, stavěli druhou kolej. V roce 1952, kdy jich bylo početně nejvíc, pracovali na více než 300 místech v tehdejším Československu."

Tito, jak se tehdy říkalo, "nepřátelé pracujícího lidu", tedy vytvořili značné materiální hodnoty. V této souvislosti upozornil na zajímavý paradox ředitel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Irenej Kratochvíl: "Je paradoxní a svědčí o dokonalém cynismu komunistů, že na jedné straně režim opěvuje těžkou fyzickou práci a polobůh Stachanov se stává příkladem pro všechny, na druhé straně jí užívá jako trestu pro možné režimní odpůrce. Národní hospodářství a smělé budovatelské plány si žádají, aby režim své nepřátele před konečným zničním vysál formou otrocké práce. Na uhlí tu máme pétépáky a na uran pro změnu politické vězně."

Práce pétépáků sice byla nesmírně těžká, ale nejvíce jim podle vlastních slov vadilo odstrčení od společnosti. Více František Bouček: "Práce nám nevadila, i když to bylo v dolech. Hlavně nám vadilo to odstrčení od společnosti, poněvadž jsme byli takzvaně politicky nespolehliví lidi, návrat nežádoucí, to bylo to ponižující." Punc pétépáků jim až do roku 1989 nikdo neodpáral. Fakt, že sloužili u PTP, se dotkl nejen jich samotných, ale i jejich rodin. Pokračuje Irenej Kratochvíl: "Mnozí příslušníci PTP nedobrovolné otroctví zaplatili rozpadem rodiny, někteří zdravím a životem. Martyrium neskončilo ani po návratu do civilu. Nejprve řadu z nich okradl Zápotocký v rámci měnové reformy i o těch pár poctivě vydělaných korun, ale přišly i věci horší, které se s nimi táhly po celý produktivní věk. Mnozí totiž měli potíže se v životě řádně uplatnit a sehnat práci odpovídající skutečným schopnostem a kvalifikaci. Byli totiž až do pádu režimu trvale považováni za podezřelá individua a občany druhého řádu."

Nabízí se tedy otázka, jestli byl za to, co se dělo u PTP, někdo vůbec potrestán. Slovo má Jan Srb z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu: "Ne. My jsme třeba, co se týče PTP, šetřili v trestně-právní rovině smrt jednoho z pétépáků, který byl při eskortě v Mostě v podstatě vyprovokován k útěku a následně zastřelen. Ale bohužel, jeden z členů eskorty, který se na této smrti podílel, byl dnešní občan Slovenské republiky, tak jsme to museli ukončit a předat slovenské straně. A protože na Slovensku neexistují zákony podobné těm našim, tak to tam místní prokuratura odložila."

A jinak nikdo stíhán nebyl?

"Ne. Ta vrcholná politická špička, která se zasadila o zřízení pomocných technických praporů, stíhána nebyla. Všichni už jsou vlastně po smrti. A mám obavy, že i kdyby někdo z nich žil, tak za podobné věci se nepovedlo dostat v téhle zemi nikoho před soud."

Šetří se ještě teď něco v souvislosti s pomocnými technickými prapory?

"Ne. Dneska už k tomu přistupujeme z hlediska dokumentačního, historického. To znamená, že dáváme dohromady veškeré prameny a statistiky, tj. kolik lidí prošlo, jak dlouho to trvalo, kde byli, co dělali,... Ale co se týče vyšetřování nebo trestního stíhání, tak to ne."