Před komunistickým kriminálem zachránilo Dinu Váňovou heslo Modrý svetr

Dina Váňová

Dině Váňové nebylo ještě dvacet, když po únorovém puči musela z Československa utéct. Hrozilo jí tu totiž vězení kvůli básničce o Gottwaldovi. Po dramatické cestě za hranice prošla jako tisíce jiných exulantů utečeneckými tábory v Německu. A do Austrálie připlula právě na Silvestra. Začátky nového života však příliš veselé nebyly - skončila v plechovém lágrovém baráku, právě takovém, odkud utíkala...

Dina Váňová
Jak se Vaše rodina dostala do Austrálie? Kdy to bylo a za jakých okolností?

"To už je strašně dávno. Já jsem odešla z Československa bohužel z politických důvodů. Bylo mi 19 let. Chvíli jsem byla v Německu a pak se rozhodovalo, kam chceme jet. Nakonec jsem přijela do Austrálie, bylo mi skoro dvacet. A život šel dál..."

Co konkrétně tu Vám nebo Vaší rodině z politických důvodů hrozilo?

"Já jsem se k tomu vlastně dostala jako slepý k houslím! Moje sestra pracovala na ministerstvu výživy a odešla za hranice. Já jsem pak měla problémy. Řekli mi, že nemohu pracovat v obchodě a že musím jít do výroby. Já jsem se ohradila, že nemohu pracovat v prachu, tak mne poslali na vyšetření plic. Tam jsem se rozplakala, ale byl tam velmi dobrý lékař. Dal mi dobrozdání, se kterým jsem pak šla na pracovní úřad. Úředník mi ale řekl, když tedy nemohu pracovat v prachu, tak mne pošlou sázet stromky do lesa. Pode mnou se podlomila kolena. Nakonec mne ale nechal pracovat v obchodních domech v Rumburku, kde jsem byla předtím. A jednou pršelo, v obchodě skoro nikdo nebyl a já jsem napsala hloupé verše na Gottwalda a Zápotockého. Vtom přišel vedoucí a já jsem udělala chybu, že jsem nechala ty verše v kapse. Naštěstí účetní, se kterou jsem bydlela, přišla domů a říkala, že musím okamžitě zmizet. "Skuhrovec ty verše vzal a jde s nimi ráno na policii." Tak ještě ten večer jsem sbalila kufr. Valda měla naštěstí spojení na člověka, který převáděl za hranice. Já jsem přijela do Františkových Lázní a našla jsem ten domek. Pán tam sekal dříví a já jsem mu řekla heslo. Vzal mě za ruku a řekl: pojďte, děvenko, dál. Dali mi tam hrnek mléka. Pak jsem tam byla skoro tři neděle, než zorganizovali další přechod. Potom se nás šest sešlo u lesa a v noci jsme šli přes hranice. Muži dostali revolvery a mně dal šátek do ruky. Říkal, že musím dát vědět těm vzadu, jestli si máme lehnout do trávy nebo pokračovat dál. Nejhorší snad bylo, když jsme přišli k Ohři a on nám řekl, že musíme utíkat přes most. Tak jsme utíkali - a najednou střelba! Ruce vzhůru! To už na nás ale křičeli německy, tak se nám ulevilo. Pak nás policie vedla na stanici, ale ten, co nás převáděl, nám česky říkal, abychom neříkali pravá jména, že oni to hlásí zpátky do Čech. A tak to začalo..."

Pamatujete si ještě datum, kdy jste takhle dramaticky utekla?

"Bylo to v r. 1949. Já už nevím, jestli koncem května nebo začátkem června."

Jak mohlo znít to heslo? Pamatujete si ho?

"Pamatuji si ho! Bylo to modrý svetr."

Možná jste měli štěstí, v té době se ještě nerozběhla akce falešných převaděčů Kameny...

"To je pravda. Tady to všechno bylo v pořádku."

Přesto, za ty tři týdny, co jste se skrývala a čekala na přechod, měla jste nějaké zprávy, že už tu po Vás jdou? Že Vás hledají?

"Měla. Asi za tři dny v rádiu hlásili, že se hledá Bernardina Brezinová, pravděpodobně na útěku k státním hranicím."

Když se Vám podařilo přejít do Německa, šli jste předpokládám do utečeneckého tábora?

"Němci zavolali Američany, ti pro nás přijeli a odvezli nás na výslech. Pak nás poslali do sběrného tábora ve Würzburgu. To byl tranzitní kemp. Pak nás poslali do různých lágrů. Já jsem se nakonec dostala do Eistätten. Tam mne překvapila nenávist Čechů a Slováků. Já jsem mluvila slovensky, narodila jsem se na Slovensku. Za dva nebo tři dny se Slováci a Češi pořádně porvali. Vytrhali plaňky z plotu a vedoucí tábora nakonec musel zavolat Američany, aby přišli a udělali pořádek. Slováci se na druhý den přihlásili k odjezdu do Murnau, protože tam bylo víc Slováků. A já jsem se přihlásila k separatistům. To byl jediný způsob, jak se z Eistätten dostat. Tam byly strašné podmínky. Nebyla tam jídelna, když byl čas jíst, otevřeli okno a naběračkou nám mrskli bramboru a trošku zelí. Kafe byla jenom taková černá voda. A na to jsme si museli sehnat prázdné plechovky. Tak jsem si říkala, že snad to v Murnau bude lepší."

A bylo?

"Bylo! Bylo nás šest děvčat. Jedna Slovenka, která emigrovala brzo do Kanady, a čtyři Češky."

Proč jste si pak vybrala Austrálii? Nebo jak se stalo, že jste zamířila do Austrálie?

"To je dlouhá historie. Skamarádila jsem se Dášou Mašatovou... Já jsem mohla jít do Kanady, tam byla moje sestra. Také katolická mise dělala nábor u mladých děvčat do Kanady. Dáša mi ale říkala, že to jí nemůžu udělat! Ona byla bez vyznání. Tak jsme si řekly, že pojedeme do Austrálie. Tak jsme tak přišly, jenomže Dáša skončila v Brisbane a já ve Fremantle, to je západní Austrálie."

Kdy jste se tam dostali?

"Já jsem přijela 31. prosince 1950. Nechali nás na lodi a posádka se šla bavit. A vylodili nás 1. 1. 1951. Naložili nás do vlaku a odvezli nás asi 90 mil za Perth do buše. Tam byl už nepoužívaný vojenský tábor. A to byl pro nás šok! Tam byly plechové baráky, kde nás ubytovali. Světlo nám zhasli v deset hodin, vrzaly tam dveře... Já jsem z toho všeho měla strach. Byla jsem z nich nejmladší, tak jsem tam nechtěla dlouho být."

O svém dalším životě v Austrálii bude Dina Váňová vyprávět opět za týden. Se svým manželem Františkem Váňou vedla české krajanské noviny a jejich dům se stal na dlouhá léta centrem pro tamní krajanskou komunitu.