Dina Váňová vzpomíná na třicet let vydávání Hlasu domova v australském Melbourne
V minulé rubrice Češi v zahraničí vzpomínala Čechoaustralanka Dina Váňová na svůj útěk z Československa v r. 1949 a na první krušné okamžiky pobytu v australském imigračním táboře. Uprchlíci z Československa se tehdy museli na dva roky upsat k tvrdé práci v buši, na stavbě silnic a železnic, rodiny často žily odděleně. Dvacetiletá Bernardina pracovala v nemocnici v Melbourne. A tehdy se setkala se svým budoucím manželem, vydavatelem krajanských novin Hlas domova a nejvýznamnější osobností českého exilu v Austrálii Františkem Váňou.
"To trvalo velmi dlouho. Odjeli jsme do Melbourne, já jsem pracovala ve vojenské nemocnici jako pomocná sestra. Pak jsem měla to štěstí poznat Františka Váňu a po dvou letech jsme se vzali."
Pan Váňa je legenda mezi českými krajany v Austrálii. On tam přišel před Vámi?
"Přišel v r. 1949. Je rodák od Benešova, z Maršovic. A skutečně slušný, čestný člověk. Byl normálně v zaměstnání, pak přišel domů a dělaly se noviny. Měl pár spolupracovníků a já jsem si říkala, že mu budu moci trošku pomáhat. Tak jsme se v r. 1958 vzali."
"Hned po příchodu do Austrálie, s dr. Rýparem. Noviny začaly jako oběžník, za pár měsíců ale dr. Rýpar zemřel, tak manžel sám požádal australské úřady o povolení k vydávání novin. Taky dům s bytem, kde bydlel, než jsme se vzali, majitel prodal. Koupil ho lékař, který si tam chtěl otevřít praxi, tak manželovi nabídnul odstupné. Manžel je použil jako zálohu na domek hned za rohem. Tam jsme potom bydleli. Z obýváku byla redakce..."
Pan Váňa už měl zkušenost s vydáváním novin z Československa, anebo se všechno učil až na místě?
"Neměl, on studoval vysokou politickou, takže trochu ponětí o tom měl. Později, když jsme noviny vydávali za tak těžkých okolností a já jsem se ho ptala, jestli to má vůbec cenu, říkal, že má. I bzučení komára v uchu velblouda je nepříjemné."
On se tomu vlastně věnoval celý život. A dá se říct, že díky tomu taky udržel českou komunitu v Austrálii dost pohromadě...
"To je pravda, protože ho každý respektoval. Hlas domova byl nezávislý, manžel žádné dary nepřijímal. Když tam někdo něco nechal, poslal to na uprchlický tábor do Německa nebo později do Rakouska."
"Z předplatného a našich osobních příjmů."
Jak to vlastně fungovalo? Sama mám trošku zkušenost s tím, jak se dělají noviny. Není to rozhodně jednoduché a nemůže to odviset od jediného člověka. Jak si vlastně pan Váňa vytvořil tým spolupracovníků?
"Hned z počátku začal Karel Wendt, dělal sportovní stránku, než se přihlásil Karel Drážďanský z Mnichova, z Radia Free Europe. Karel se pak věnoval jenom článkům nebo fejetonům. A přihlásil se Václav Michl. Ten nejen že uměl anglicky, on ale byl chodící encyklopedie. Skutečně po všech stránkách. A hlavně když manžel dostal povolení vydávat noviny, byla tam podmínka, že část obsahu musí být v angličtině. A s tím Vašek neměl potíže."
Získat informace dnes v době internetu není problém. Jak jste je ale získávali vy a jak jste vůbec dostávali nějaké informace z Československa?
"Manžel je dostával hlavně přes Jostena z Londýna, potom z Ameriky a hlavně ze Svobodné Evropy. Já už si ta jména přesně nepamatuji, ale redaktoři, kteří byli na "českém slově", posílali příspěvky."
Jak často jste tehdy vycházeli?
"Každých čtrnáct dní, pravidelně."
A v jakém nákladu?
A to vše pan Váňa dělal pořád při zaměstnání? Nebo se pak už věnoval jen Hlasu domova?
"Nemohl! My jsme byli v domečku namačkaní jak sardinky. Postupem času jsme měli čtyři děti. A ještě s námi bydleli Václav Michl a Vláďa Blažek, který chystal adresy. Takže se to dělalo všelijak. Navíc ještě u nás byly otevřené dveře, z domu se stalo sociální středisko. Někomu umřela tetička, neměl to komu říct, tak přišel. Nějak jsme to zvládli, ani nevím jak. Prostě hladové jsme nakrmili, lidi u nás spali po zemi a žilo se, jak se dalo."
Bohužel se setkávám s tím, že česká komunita v Austrálii se dostává do vzájemných sporů. Je to tak? A proč to je?
"To vždycky bylo! Dejte pět Čechů dohromady a budete mít čtyři politické strany. Každý všechno ví, každý by poradil, ale málokdo přidá ruku k dílu. Dokud manžel žil, nevím, jak to zvládal. On to všechno nějak srovnal a lidi ho poslechli. Dnes tam podle mého žádná vedoucí osobnost není. Jeden podezírá druhého, prostě už to není, jak to bylo."
Jak se tam shodly ty dvě uprchlické vlny? Ta vaše, po r. 1948, s těmi dalšími, kteří tam přišli po r. 1968?
"Z toho měl manžel trošku strach. Než přijeli, poradil se s Mirkem Zieglerem, který byl pedagog, a ten požádal vládu, jestli by pro ně nešlo udělat rychlokurzy. To byli většinou profesionálové, takže nám je povolili. Scházeli se nakonec u nás, Milan Kantor a můj manžel vytvořili takový pomocný fond. Lidi k nám jezdili autostopem. A já jsem manžela slyšela nesčíslněkrát říkat, že to nesmějí dělat jako za totality. Nemůžou si myslet: tolik mi nabídnou jako plat, tolik si nakradu a budu na tom dobře. Tady by je za krádež zavřeli! Ti osmašedesátníci už měli lepší názory, než jsme měli my. Tam mezi /Čechy a Slováky/ nebyla nenávist jako mezi těmi, co přišli hned po válce, takže to bylo celkem fajn."
A co noví Češi, kteří tam teď přicházejí, studenti a mladí lidé? Stýkáte se s nimi?
"Stýkám se s nimi velice! Ti jsou úžasní. Jsou za všechno vděční, mají lásku k vlasti. Ti jsou na tom vlastně nejlíp. Vědí, že se můžou kdykoliv vrátit, že je to přechodné. Nebo se můžou rozhodnout, že tam zůstanou. Skutečně je radost vidět ty mladé lidi, jak si počínají."
Výstava k 60. výročí založení Hlasu domova a k jeho téměř třicetileté existenci je do srpna přístupná v knihovně Libri prohibiti v Praze.
