Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Spolu s Kateřinou Brezovskou nahlédneme na stránky prestižních českých týdeníků, tentokrát do Respektu a Týdne.

Myšlenka svobodné společnosti znovu vtrhla do české kotliny, píše týdeník Respekt a pokračuje: Dvě liberální normy má v programu Poslanecká sněmovna. Poslankyně Jana Volfová doporučuje, aby stát platil ženám alimenty místo partnerů, kteří neplní své povinnosti. Její kolega Jaroslav Pejřil chce umožnit, aby každý mohl pěstovat a kouřit marihuanu. Je škoda, že se podobné změny nestaly programem některé z politických stran a že se zatím dějí jen tak mimochodem. V některých zemích - také Češi to zažili - totiž podobné diskuse občas končí naopak omezením svobody, soudí časopis Respekt.

Představa, že člověk je svobodný a má právo dělat všechno, jen pokud tím neškodí druhým, v Česku nikdy nebyla příliš doma. Liberalizace hospodářství se prosadila po listopadu 1989 a probíhá dodnes pod vlivem chystaného vstupu do Evropské unie. Osvobodit veřejný či soukromý život ve společnosti se ale tolik nedaří a sepsáním opoziční smlouvy se dokonce dvě nejsilnější strany přihlásily k nejhorším tradicím státního paternalismu. Blízkost a příklad Západu ale působí i v zemi, která končí již pátý rok v politickém patu, a nutí ji k dalším liberálním reformám. Společnost se pomalu učí tolerovat své menšiny a cizince, byl navržen zákon o registrovaném partnerství homosexuálů, postoupila ženská emancipace, byly přijaty zákony, které přísněji postihují sexuální násilí a umožňují "mateřskou" dovolenou i mužům. Vznikly i návrhy zákonů Jany Volfové a Jaroslava Pejřila. Jen není jisté, zda oba skutečně svobodu podporují, pochybuje týdeník Respekt. Z reakcí politiků je podle něj zřejmé, že Pejřil má mnohem menší šanci svůj návrh prosadit než Volfová. Pokud se tak stane, pak bude nutné připomenout, že osvobodit občana se v historii pokoušel leckdo. Často ho ale osvobozoval hlavně od odpovědnosti za své činy a nahrazoval ji dohledem státu. Jedním z takových systémů byl například reálný socialismus, který je dosud v živé paměti, upozorňuje v závěru týdeník Respekt.


Nejnovější vydání časopisu Týden přináší reakce čtenářů na článek, který v osmnáctém čísle tohoto periodika varoval před tím, že čeština jako jazyk odolala náporu němčiny i ruštiny, ale pod tlakem angličtiny se prohýbá. Jeden z čtenářů, pan Jan Sláma, v reakci píše: Ruština se dala přečkat snadno. Proč? Protože i ti nadšenci proslovanští, co z bláta tzv. mnichovské zrady skočili do louže hlasování pro prosovětské komunisty, přestali Čechy bavit: jazyk chudšího, zaostalejšího národa se, jako jiné zvyky, dobrovolně a tedy efektivně nepřejímá. Němčina hrála a zase hraje významnou úlohu. V němčině jsou napsány dějiny a kultura české kotliny. Dnes každý gastarbeiter zedník a zimmer-frei babička zase němčinu potřebují. Nic nového.

Angličtina má výhodu skutečně globálního jazyka, jak Skandinávci, Holaňdané, ale i Němci a Asijci potvrzují. Moje předpověď: Za nějakých 150-200 let díky plné integraci obyvatel české kotliny do globální dělby práce, dobrovolně a přirozeně většina obyvatel prostoru Bohemia and Moravia, z lidské pohodlnosti přestane ovládat zbytečný a mrtvý jazyk češtinu. Čestina nezanikne (jako nezanikají a naopak se i uměle vytvářejí jazyky Indiánů v USA). Zvýšená produktivita ekonomiky umožní luxus otevřít nádherné "Muzeum českého jazyka". Budou se pořádat dojemné festivaly, soutěže s cenami pro mladé básníky v čestině, 20 profesorů a 200 studentů bude češtinu studovat a zpracovávat rešerše. Studenti dostanou stipendium zdarma, financované jak státem tak Coca Colou (v rámci regionálních programů kulturní diverzity). Návstěvnost na festivalech češtiny bude malá, stejně jako dnes na festivalu latiny. Ale dávají suvenýry a dobré internetové hry, s vkusnými logy sponzorů, tak proč nejít. Odborná literatura, vše bude v angličtině - napsal časopisu Týdenčtenář Jan Sláma.


Dvě sochy od jednoho autora. Dva úplně rozdílné příběhy. Svatý Václav na koni zdobí ústřední pražské náměstí a ročně ho přijíždějí obdivovat desítky tisíc turistů. Socha Ježíše Krista na křízi chátrá v malé vesnici u Prahy. Na návštěvu tam chodí pouze veverky a vandalové, srovnává časopis Týden dvě díla slavného českého sochaře Josefa Václava Myslbeka. Přitom zmíněný Krucifix přinesl v roce 1891 do té doby neznámému Myslbekovi světovou slávu a věhlasný francouzský sochař Auguste Rodin o něm prohlásil, že je to nejlepší socha Ježíše na kříži, která kdy spatřila světlo světa.

Dnes, o sto deset let později, stojí tato památka bez povšimnutí v lesích nedaleko Prahy. Na opravu jedné z nejlepších a nejvýznamnějších Myslbekových soch nejsou peníze. Znalci oceňují dílo hlavně pro přesvědčivý výraz v tváři umírajícího Krista. Málokdo ví, že Myslbek začal na soše pracovat v době, kdy umíral jeho jednoroční syn Julian. Dokonce kolují pověsti, že kvůli posledním úpravám si sochař pořídil skutečného nebožtíka přibitého na kříži.

Na Krucifixu pracoval deset let, je to jeho nejosobitější výtvor. Vyplatilo se: získal za něj řadu mezinárodních ocenění a odstartoval svou kariéru zakladatele moderního českého sochařství.

Z Myslbeka, jenž se dosud živil jako štukatér a kameník, byl rázem ve světě nejznámější český umělec. Ježíše na kříži od něj koupila jedna z nejbohatších rodin té doby, velkoprůmyslníci Ringhofferové, pro výzdobu hrobky na svém panství v Kamenici u Prahy. Hrobka je nakonec to jediné, co rodině z rozsáhlého majetku zůstalo. Vše ostatní zabavil po druhé světové válce stát pro nikdy neprokázané podezření, že Ringhofferové kolaborovali s Němci. Ani o hrobku se však dnes nemá kdo starat. Jediný potomek, žijící v Rakousku, na to nemá čas ani peníze. Obec má o hrobku zájem, ale několikaletá jednání s Emanuelem Ringhofferem stále komplikují dědická řízení, uzavírá časopis Týden.