Přehled týdeníků
Z českých týdeníků vybírala Zdeňka Kuchyňová.
Obyvatelům Hlučínska se díky pestré minulosti jejich kraje otevírá cesta do Evropy. Jak píše časopis Týden, poválečný odsun se jich netýkal, a dnes tisíce z nich vlastní německý pas, který dává příležitosti k výdělkům v evropské měně. Před násilným odsunem je uchránil slovanský původ a skutečnost, že i za Němců se ve většině rodin mluvilo moravským nářečím. Na Hlučínsku stále zůstává nepsanou povinností, že muž své nastávající postaví nebo alespoň opraví dům. A na to potřebujete milión, lépe dva. Německý pas, na který má značná část obyvatel Hlučínska podle německých zákonů nárok, je k takovým výdělkům ideální klíč. Poskytuje právo být zaměstnán kdekoliv v Evropské unii, po odpracování deseti let nárok na německý důchod. To jsou jen některé z oficiálních výhod českých Němců s německou státní příslušností. Tak proč nepřezkoumat údaje v rodných listech rodičů a prarodičů a o německé občanství se nepokusit? Na Hlučínsku má podle předsedů tamních německých spolků na německé občanství nárok asi 30 tisíc obyvatel.
Na jiném místě píše Týden o nejúspěšnějším lupiči české historie. Příběh - říkejme například Tomáše Dolanského - je námět na román. Sami vyšetřovatelé říkají, že takový případ tu ještě neměli. O pachateli, který se přiznal k devíti loupežím, mluví jako o slušném a sympatickém mladém muži. Asi čtyřicetiletý podnikatel se v roce 1999 dostal do velkých finančních problémů a hrozilo, že jeho podnik zkrachuje. Nakonec se na něj, jak si myslel, usmálo štěstí - firma z Kladna se ochotně nabídla, že mu půjčí potřebných 450 tisíc korun. Ovšem za "vražedných" podmínek. Na lichvářský úrok dvanáct procent měsíčně. K tomu musel podepsat zástavní právo na dům, kde bydlel s manželkou a čtyřmi dětmi. A nádavkem ještě smlouvu kupní. Ta měla zůstat u ledu, když bude peníze dobře vracet. Snažil se splácet co se dalo. Když platil lichvářům, chyběly mu peníze na platy zaměstnanců. A naopak. Nakonec si jeho věřitelé nechali dům připsat na sebe. Dolanský zde mohl zůstat, ovšem za nájem třicet tisíc korun. To už neměl. Tehdy poprvé dostal nápad - vzít peníze v bance. První přepadení provedl v červnu 1999 a to symbolicky v Počátcích. Nebyl maskovaný, neměl rukavice. Na pokladní namířil zbraň a řekl: Dejte mi peníze, nic se vám nestane. Odnesl si 400 tisíc. Zaplatil co dlužil na úrocích, zbytek dal zaměstnancům. Po třech měsících se věřitelé zase ozvali. Vyhrožovali, že ještě ten den vystěhují celou rodinu. Dolanský koutkem oka zahlédl vývěsní štít jakési banky. Vše proběhlo jako před tím. Tak se to opakovalo s měsíčním až tříměsíčním intervalem až do července 2001. Když ztratil plynovou pistoli, ve které ani neměl náboje, používal těžítko, které pistoli připomínalo. Dopaden byl na základě záběrů průmyslové kamery. I když nikomu neublížil, přesto za sebou zanechal otřesené a šokované, většinou postarší pracovnice. Peníze, které získal, šly většinou ihned na účet věřitelů nebo na platy zaměstnanců. Nechal si jen několik tisíc, za které zaplatil dětem dovolenou ve Španělsku. Část lupu věnoval jako sponzorský dar na provoz mládežnického fotbalového klubu. Je až s podivem, že se mu takto amatérským způsobem podařilo všechny loupeže provést, dodává časopis Týden.
Podle týdeníku Respekt Slováci a Češi nevyužívají prostor ke spolupráci. V Praze je jenom pár slovenských restaurací, na jídelním lístku je možné najít brynzovou pomazánku, strapačky se zelím, či korbáčiky a v jedné z nich vaří bývalá kuchařka prezidenta Václava Havla. Podobně jako je v Praze málo slovenských hospod, ani společné instituce nemají na růžích ustláno. Jen celní unie se snaží udržet jednotnou politiku vůči třetím zemím. Podíl Slovenska na zahraničním obchodě České republiky s snížil z18 procent v roce 1993 na 7 procent v roce 1999. Český ani slovenský stát nepodporují žádné společné regionální aktivity, jak je třeba zvykem v zemích Evropské unie. Vzájemnost vzkvétá výhradně na poli vzdělávání a kultury. Zájemci o studium na vysokých školách z ciziny mají od roku 1998 stejná práva jako Češi a mladí Slováci toho využívají. Vzájemné vztahy obou národů se však na školách nestudují - není z čeho. Teprve letos má vyjít kniha Rozpad Československa od Jana Rychlíka, který působí v Česko- slovenské komisi historiků. Jak říká socioložka Jiřina Šiklová, rozdělení Československa nadále považuje především starší generace za porušení odkazu T. G. Masaryka a rozbití toho, čím byla tato země specifická, tedy pokusem, aby dva národy žily v jednom státě.
Respekt na svých stránkách představil také české třikaře. Nebe křižuje několik stíhaček spitfire. Náhle se zjevují trupy německých messerschmittů. Začíná bitva. Diváci sledují scénu z nejnovějšího filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět. To, co vidí, však kamera nikdy nenatočila. Dokonalou iluzi válečného leteckého souboje na svých počítačích vytvořila malá česká firma Universal Production Partners. Příběh jejího majitele Víta Komrzého přitom vypadá sám jako filmový scénář: o českém stavaři, který dobyl Hollywood. Nejdříve studoval dynamiku mostních konstrukcí a za to, že od své profese zběhl, může jeho tchán, výtvarník Radek Pilař. Ten svého zetě nakazil vášní pro experimenty s videem. Dnes má firmu o 25 zaměstnancích s téměř stomiliónovým obratem ročně. Většině lidí je tady kolem dvaceti let. Šestatřicetiletý šéf je jedním z nejstarších. Vít Komrzý spolupracoval i na hollywoodském filmu Talentovaný pan Ripley, který získal pět nominací na Oskara. Obstojí čeští "trikaři" v konkurenci se zahraničím, ptá se Respekt. Na domácí půdě zatím určitě. Jak říká režisér Svěrák, když připravoval film Tmavomodrý svět, oslovil i tři studia v Londýně. Na efekty bylo třicet miliónů korun, oni však za tuto částku nabídli jen desetinu prací, než české studium Víta Komrzého. Ten je přesvědčen, že by zvládli i většinu triků v současném hitu Pán prstenů.
