Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Výběr z českých týdeníků s datem 2.února připravila Eva Petržílková.

Oficiální časopis Univerzity Hradec Králové Prométheus vede podle časopisu Týden sympatizant nacionalismu. Šéfredaktor Prométhea Vladimír Soukup totiž přispívá i do extremistického čtvrtletníku České listy, kde označil Romy za parazity. Proti spolupráci šéfredaktora Prométhea s nacionalistickým listem protestují podle Týdne i někteří studenti školy.

Nacionalistické periodikum České listy vede absolvent hradecké univerzity Patrick Ungermann. Učitel angličtiny na střední škole je sympatizantem republikánů a členem sdružení Matice Čech, Moravy a Slezska, které zmiňuje zpráva o extremismu ministerstva vnitra. V Prométheovi publikuje své básně. Podle studenta Radima Štěchovského Ungermann přispíval i do časopisu Patriot, který v polovině 90. let vydávala trutnovská neonacistická organizace Bohemia Hammer Skins. To však Ungermann popřel. Prorektor univerzity Pavel Vacek Týdnuřekl, že škola nenese zodpovědnost za České listy a propojení mezi Prométheem a nacionalistickým plátkem mu nevadí. Na školním časopise totiž podle něj pracuje širší spektrum studentů a profesorů. Do situace nechce mluvit ministerstvo školství. Mluvčí resortu Vladimíra Al- Malikiová Týdnuřekla, že by tím ministerstvo porušilo nezávislost univerzity.


Asi existují dva druhy penzistů, a proto na ně česká justice používá dvojí právo. Jak jinak si vysvětlit některé do očí bijící rozdíly? Ptá se časopis Respekt a pokračuje: Letos v květnu zastřelil Vladimír Voda (67) z Bojkovic na Uherskohradišťsku ze žárlivosti mladou ženu. Sám se přiznal, ještě v soudní síni - kam ho eskorta vodila z vazby - plakal a prosil o odpuštění. Obhájce žádal o shovívavost: starý muž chodí o holi, špatně vidí a slyší. Dosud byl bezúhonný. Loni v listopadu dostal Voda dvanáct let kriminálu. Ano, rovná se to doživotí, uznal Vrchní soud v Olomouci - ale čin byl příliš závažný.

Pak tu jsou ovšem penzisté druhého typu. Komunističtí ministři Lubomír Štrougal (77) a Jaromír Obzina (72), šéf federálního odboru StB pro "boj s vnitřním nepřítelem" Vladimír Stárek (78) nebo třeba brutální vyšetřovatel Alois Grebeníček (81). V soudní síni nelitují ničeho a pro objasnění svých zločinů nehnou prstem. Kdo si přečte výčet přitěžujících okolností trestního zákona, najde u těchto starců skoro všechny: své zločiny páchali nebo v nich pokračovali po delší dobu, často způsobem zvlášť surovým nebo zákeřným, využívali přitom něčí bezbrannosti nebo podřízenosti...

Ale zvláštní věc. Náhle soudce opouští přísnost a zaplavuje je vlna soucitu. Vždyť ti bezúhonní důchodci chodí o holi, špatně vidí a slyší, případně mají podezření na rakovinu nebo chřipku. Minulý čtvrtek německý Nejvyšší soud potvrdil doživotí pro Antona Mallotha - přestože terezínský dozorce jezdil do soudní síně na vozíku. Hlupák Malloth: kdyby se po válce přidal k českým komunistům, třeba by k němu byli aspoň tak shovívaví jako k jiným esesákům. Unikl by provazu, nakonec by nastoupil k StB a dnes by mohl spokojeně sledovat olympiádu v nějakém útulném penzionu, uzavírá týdeník Respekt.


Tak nám skokan Aleš Valenta udělal radost, má zlatou, konstatuje časopis Týden. Podle listu předvedl něco, co zatím nikdo jiný v široširém světě nedokáže. Nazul lyže, ve vzduchu se třikrát otočil hlavou dolů a trupem se k tomu všemu pětkrát zakroutil podél své osy. Proti vší logice se nezapíchl hlavou do sněhu, nýbrž dopadl na nohy. Bůh kejklířů. Na olympijských hrách, třeba teď v Salt Lake City, v podstatě přesně o tohle jde: vyhrát. Být nejlepší. Všecky strčit do kapsy. Valenta "filozofii" světových sportovních her dotáhl k dokonalosti.

Až do minulého týdne u nás celkem nikoho tahle salta mortale nad sněhem zrovna nebrala. Finále však zpěnilo krev skoro dvěma milionům českých občanů, poznamenává dále týdeník. Jen ti nejotrlejší "intoši" mohli v tu chvíli sedět někde v divadle místo u televize a dumat nad osudy prince Hamleta. Pravda, televizní divák, který právě neoplývá zrakem káněte myšilova, jen těžko rozliší, v čem byly aerobní výkruty Valenty lepší či horší než podobný vrták jeho soupeře, Američana Erika Berquista. Ale to je fuk. Oproti Shakespearovi nemusíme akrobatickým veletočům rozumět. Se svým krajanem se máme ztotožnit a skvěle se pobavit.

Co byste dělali, kdybyste dostali za úkol uspořádat olympijské hry? - ptá se týdeník a odpovídá: Museli byste dohromady nahňácat maximum lidí, kteří v životě nejvíc prahnou po výhře. Chtějí všecky předjet, předběhnout, přeskočit, porazit. Jedině tací dnes přitáhnou kamery, média, firmy a prachy. Druhé i třetí místo ještě taky jakžtakž táhne. Bramborová medaile je již považována za hotovou tragédii. Ta Neumannová má smůlu! mysleli si po ženské běžecké kombinaci experti i laici, kteří jakživo nestáli na běžkách. A když ve sprintu dojela devátá, zavládlo opařené mlčení. Zklamala. V žádných novinách nezářil na první straně titulek: "Kateřina devátá!"

Smysl olympiád se od dob jejich zakladatele barona Pierra de Coubertina změnil. Pokud byl kdy jiný, pokud baron už ve své době netrpěl záchvaty nevyléčitelné naivity. Jestliže kdysi platilo: "Důležité není vyhrát, ale zúčastnit se," pak dnes funguje přesný opak. Smysl má uletět jinam, nebýt součástí davu a smečky. Představte si, jak Neumannová vysvětluje umístění ve sprintu následovně: "Já jsem tak šťastná!" Reportér: "Proboha proč?" Neumannová: "Zúčastnila jsem se." Diváci u televize by si ťukali na čelo. Valentův trenér Pavel Landa před akrobatickým finále uvažoval nahlas: "Chci medaili. A když nebude, ať Aleš aspoň ohromí svět." Tak by mělo podle týdeníku znít heslo dnešních Olympanů: Ohromit svět.

Na zúčastňování se každý vykašle, všichni se denně "zúčastňujeme". Ráno se vyhrabeme z lůžka, nějak se zúčastníme hromadné dopravy, pak se zúčastníme výrobního či obohacovacího procesu a po něm se účastníme zábavy, samoty či rodinné idylky. Zúčastňuje se každý, vyhrává jeden. Ohromování světa je jiné kafe: pokud se na něm neúčastní teroristé obracející čumák boeingu na Světové obchodní centrum. Aby si svět sedl na zadek a dobře zaplatil, musí si hrdina celé roky odříkat přesně to, co lidem nabízí, tj. zábavu. Na jeho úspěchu makají celé týmy. Trenéři, výrobci "nářadí", lyží, bobů, saní a čeho všeho, manažeři a sponzoři. Výsledek týmové práce ovšem mate. Nedozvíme se, kdo je skutečná jednička. Možná je Neumannová nejlepší sprinterka na světě, jenže ve čtvrtfinále jí nejely lyže. Nářadí bylo buď špatně vyrobené, nebo namazané. Neumannová bruslila, jak všichni mohli vidět, i z kopce, kdežto její soupeřky ve vajíčku vesele fičely dolů. Tým zklamal. Hrdinka poražena.

Show ovšem neutrpělo, poznamenává dále list. Právě překvapení vábí pozornost a tím vydělává miliardy. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge by ovšem rád křísil "velké myšlenky olympismu". Třeba skromnost? Sám odmítl hotel a spí v olympijské vesnici jako "obyčejný muž". I kdyby si ustlal pod muldou na sjezdovce a krmil se šiškami z borovic, dnešní podstatu olympiád nezmění. Hry jsou gigantický kšeft. Jen televizní přenosová práva za dvanáct let od roku 1996 nalijí do kasy MOV v přepočtu dvě stě dvacet dvě miliardy korun. Olympijský výbor není vzor vší skromnosti, ale nejbohatší nestátní organizace na světě. A přece je olympiáda skvělá zábava. Nejen vítězové, i diváci se na několik dní vyškubnou všednosti. Dokonce jsou ochotni nařídit si budíka na tři ráno, vstát a riskovat infarkt u hokejových zápasů. Souboje v Salt Lake City jsou zábavnější než rozpad čtyřkoalice nebo Zemanův pocit, že za každým rohem číhá Hitler. Také trojné salto s pěti vruty je zajímavější. Táta v pantoflích po něm křičí: "Mámo, máme zlato!" - uzavírá svůj komentář časopis Týden.

Autor: Eva Petržílková
spustit audio