Přehled týdeníků
Česká republika musí uzavřít prodejny bezcelního zboží na hranicích s Rakouskem a Německem. Tuto větu opakuje hodnotící zpráva Evropské komise již třetím rokem. Jak píše týdeník Respekt, tyto obchody podle názoru komise likvidují drobné obchodníky na rakouské a německé straně hranice a porušují princip volného obchodu. Bezcelní obchody měly být podle původního zákona už uzavřeny.
Česká republika musí uzavřít prodejny bezcelního zboží na hranicích s Rakouskem a Německem. Tuto větu opakuje hodnotící zpráva Evropské komise již třetím rokem. Jak píše týdeník Respekt, tyto obchody podle názoru komise likvidují drobné obchodníky na rakouské a německé straně hranice a porušují princip volného obchodu. Bezcelní obchody měly být podle původního zákona už uzavřeny. Jenže loni v září přišel poslanec Martin Kocourek s návrhem jejich existenci prodloužit o dva roky. Jeho názor podpořili poslanci napříč politickým spektrem a duty free shopy mají vystaráno až do počátku roku 2004. Poslanci svůj názor vysvětlovali podobně jako Kocourek - peníze, místa pro pracovní síly v pohraničí, služba pro turisty. Odpůrce bezcelních obchodů senátor Václav Fischer namítá, že v případě uzavření duty free shopů by lidé nakupovali jinde a totéž a možná by se poblíž hranice postavily běžné supermarkety. Bezcelní obchody vznikly před lety proto, aby si cizinci, vyjíždějící z republiky mohli levně koupit nezdaněné tuzemské zboží. Jenže celníci začali zjišťovat, že se značná část zboží vrací do České republiky. Buď je kupovali čeští zákazníci, nebo překupníci, dodává Respekt.
Mezi dvěma světovými válkami udělal zlínský podnikatel Tomáš Baťa z České republiky obuvnickou velmoc. Jak píše týdeník Týden, jeho syn, kanadský velkoprůmyslník, teď jen zdálky přihlíží jejímu konci. V roce 1989 se v České republice vyrábělo 73 miliónů párů bot. Loni to bylo jen dvanáct a půl milionu. Na české boty na pultech obchodů prakticky nenarazíte. Drtivá většina toho, co se ještě vyrobí, jde na export. Syn zakladatele zlínské firmy se o rodinný majetek začal zajímat hned po pádu komunismu v roce 1989. Jenže na továrny se zákon o restituci nevztahoval. Baťa si nakonec vybral závod v Dolním Němčí s kapacitou pouhý milión párů obuvi za rok a síť třiceti prodejen. Vláda mu šla na ruku a majetek koupil za zlomek skutečné ceny. Do konkurečních firem pak žádní silní investoři nepřišli a Baťa zůstal znovu jediným kapitálově silným hráčem. Bankrot postihl během let řadu obuvnických firem. Hledat viníky je obtížné. Ti, kteří přežili, viní zastaralý Baťův systém - výrobu širokého sortimentu obuvi, a volají po úzké specializaci. I Baťa musí své firmy zešťíhlovat. Motto "kvalita za přijatelnou cenu", s nímž Baťa starší zničil konkurenci na sever od Alp, přestalo fungovat. Alespoň v zemích západní Evropy. Přesto však rodinné firmě existenční problémy nehrozí. S českými ševci to bude horší. Z původní šestatřicetitisícové armády jich přežilo jen devět a půl tisíce a vše nasvědčuje tomu, že jich ještě ubude. Zahraniční investoři totiž míří dále na východ.
Časopis Týden se zamýšlí nad osudem slavného bruselského pavilonu. Začátkem října se o víkendu po několika letech poprvé otevřela někdejší slavná bruselská restaurace přenesená ze světové výstavy Expo 58 na svah na pražské Letné. Během víkendu budovu navštívila téměř tisícovka návštěvníků, z nichž mnozí zavzpomínali na mládí, kdy se na terase tančil charleston. Doby slávy restaurace Expo minuly. Na začátku devadesátých let byl objekt privatizován, několikrát měnil majitele, zcela zchátral a nakonec jej současný vlastník, rakouská firma, nechal přestavět na kanceláře. Exkluzívní výhled na pražské panorama si už rok užívá reklamní agentura, která budovu jednou za čas zpřístupní veřejnosti. Vraťme se však do slavného roku 1958. Tehdy byl v Bruselu postaven čs. pavilón, stavba z betonu a skla s kruhovou restaurací Praha. Pozoruhodné bylo i vnitřní vybavení, za které jeho tvůrce Alois Fišárek obdržel jednu ze zlatých medailí. Atrakcí jedné z restaurací byly obří číše, tehdy čerstvý vynález firmy Moser. Kdo si objednal aperitiv, dostal jej ve velké sklenici, která navíc karikovala jeho tvář a postavu. Například obtloustlý pán dostal slivovici v obří číši zvané břicháč. Restaurace měla na Expu obrovský úspěch, díky němuž padlo rozhodnutí převézt stavbu do Prahy, kde se stala oblíbeným podnikem. Dopadla však neslavně. Pozoruhodný nábytek skončil v bazarech, příbory a zbytky nádobí mohl ze sklepa rozbité budovy odnést téměř kdokoliv. Tak skončil slavný exponát českého designu. Jakkoliv zajímavé zařízení kanceláře na tom nic nezmění, dodává závěrem časopis Týden.
