Příběhy veteránů musí slyšet i dnešní děti. Geraldine Manolas proměnila odkaz svého dědečka v poslání
Mezi letošními laureáty cen Gratias Agit, které uděluje české ministerstvo zahraničních věcí, byla i Geraldine Anna Manolas, vnučka československého válečného důstojníka Bohuslava Šulce. Ten během druhé světové války sloužil v řadách československých sil ve Velké Británii.
Vedle své profesní kariéry se paní Manolas věnuje uchování památky československých válečných veteránů ve Velké Británii a předávání jejich příběhů mladším generacím. Je předsedkyní Memorial Association for Free Czechoslovak Veterans, jedné z klíčových veteránských organizací ve Spojeném království.
"Sdružení vzniklo v roce 2018, poté, co zemřeli generál Ivan Otto Schwarz a Arnošt Polák. Mnoho lidí říkalo: ‚No, a je to. Veteráni zemřeli, sdružení už není potřeba. To je konec." Založili proto nové sdružení. "Bylo nás jen pár, kteří jsme sdíleli stejnou vášeň, a nakonec mě zvolili předsedou. Sdružení se z malé skupiny nadšených lidí rozrostlo ve velkou komunitu škol, rodin veteránů, kadetů, skautů a dalších zájemců. Na naše akce nyní chodí asi 350 lidí, takže jsem opravdu hrdá na to, že se mi to podařilo vybudovat."
Zmínila jste svého dědečka, který během druhé světové války bojoval v Británii v řadách československých jednotek. Jak toto rodinné dědictví ovlivnilo vaši práci?
"Vzpomínám si, že jsem už jako malá chodila na akce českých veteránů v Cheshire a Manchesteru. Největší dojem na mě však udělala akce, když mi bylo 13 let, a kterou mi pomohli zorganizovat dědeček s babičkou na zámku Cholmondeley, protože tam stojí pamětní kámen. Můj dědeček zemřel, když mi bylo 21 let, a teprve díky babičce, která přeložila všechny jeho deníky a knihy, které napsal, jsem se o něm začala dozvídat. Ale nejen o něm: všichni rodinní přátelé, které jsem jako malá holčička vídala, kterým jsem na oslavách nosila brambůrky nebo jim přinášela pití, byli veteráni. Jak můj dědeček, tak i babička na mě měli obrovský vliv a já si myslím, že v dnešním světě jsou jejich příběhy aktuálnější než kdykoli předtím. Zejména naši mladí žáci v českých a slovenských školách ve Velké Británii je potřebují slyšet."
Proč je důležité stavět památníky zejména v dnešní době?
"Můj manžel se mě zeptal na totéž. Řekl: ‚Kdy to skončí?' Pro mě to neskončí, dokud budou jejich příběhy stále aktuální. A myslím si, že děti, stejně jako my všichni, jsou dnes obklopeny sociálními sítěmi, falešnými příběhy a vymyšlenými historkami. Tito veteráni však byli obyčejní lidé, od nichž se vyžadovalo, aby ve velmi krátkém čase vykonali neobyčejné činy a velmi rychle učinili závažná rozhodnutí. Nemohli tam jen tak sedět a přemýšlet: ‚Mám to udělat, nebo ne?' Některým z nich bylo řečeno: ‚Máš 24 hodin na to, abys opustil svou zemi a rozloučil se se všemi. Půjdeš, nebo ne?' Myslím si, že je velmi důležité, aby studenti toto pochopili a zabývali se jejich příběhy, životopisy a skutečnou pravdou. V našem sdružení vždy hovoříme o tom, že pravda zvítězí. Jak v dnešní době, kdy vládne umělá inteligence, sdělit pravdu? Oni věří, že všechno, co je na sociálních sítích, je pravda. Mým posláním u studentů je proto vrátit se k původnímu obsahu, společně ho prozkoumat a teprve poté se rozhodnout a poučit se od veteránů a jejich zkušeností. Je tedy ještě co dělat."
Můžete říct něco víc o pomoci, kterou poskytujete rodinám, které pátrají po válečných osudech svých předků? Jak to funguje?
"Budu k vám upřímná: nejsme odborníci. Mám své hlavní zaměstnání. Veškerou práci pro sdružení dělám večer a o víkendech, takže odborníci opravdu nejsme. Máme ale lidi, kteří nám pomáhají, včetně dobrých přátel, jako je paní Helena, která je dnes tady s námi. Ona umí velmi dobře vyhledávat v místních archivech. Pražské digitální archivy Vojenského muzea jsou úžasné. Využíváme také Imperial War Museum v Londýně a zpravodajské filmy Pathé. Můžeme rodinám poskytnout podporu a nasměrovat je správným směrem. Pokud jsou jejich příbuzní pohřbeni v Brookwoodu v Surrey, na hřbitově Hundred Civilian Plot, můžeme se pokusit s tím pomoci. Jde však spíše o to, abychom je nasměrovali a podpořili."
Co považujete za svůj dosud největší úspěch?
"Myslím, že na prvním místě je tým. Já jsem sice předsedkyně, ale já sama nejsem sdružení. Naše sdružení tvoří náš tým, a proto jim chci poděkovat za veškerou podporu, a samozřejmě také své vlastní rodině, manželovi a synovi. Mým největším úspěchem je, myslím z praktického hlediska, asi odhalení pamětního kamene čs. veteránům v National Memorial Arboretum ve Staffordshiru. Byl to projekt, který jsme převzali od sdružení Czechoslovak Legionaries Abroad v Cheshire, a my jsme ho skutečně dotáhli do konce. Celkem to trvalo asi 11 let, takže to je, řekla bych, praktický úspěch. Ale pro mě, protože mám pedagogické zázemí, je mým největším úspěchem spolupráce s českými a slovenskými školami ve Velké Británii a to, že se účastní našich slavností. Myslím, že to je pro mě velký úspěch."
Co pro vás znamená, že jste za svou práci obdržela cenu Gratias agit?
"Nejprve bych chtěla poděkovat těm, kteří mě nominovali. Spolupracovala jsem s mnoha našimi skvělými českými a slovenskými kolegy na velvyslanectvích v Londýně a vím, že mě i mou práci velmi podporovali, takže jim za to děkuji. Je to obrovská čest. Stále mě udivuje, že jsem ji dostala právě já, když vidím všechny ty další úžasné lidi, kteří byli nominováni - a to nejen letos -, ale i lidi jako Lady Milena Grenfell-Bainesová, ke které bezmezně vzhlížím. Být v jedné kategorii s nimi je pro mě velkou poctou. Jsem hluboce poctěna, že mi toto ocenění udělili čeští občané a česká vláda. Je to úžasné."
Související
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
