Privatizační pochybnosti

r_2100x1400_radio_praha.png

Žhavým tématem stále zůstává prodej státních podílů v české energetice, největší privatizační akce v historii. Jak uvádí Zdeněk Vališ, zůstává ovšem i otázka, nakolik je nutná privatizace v zamýšleném rozsahu.

Direktiva Evropské komise hovoří o otevírání trhů s elektřinou. Hodně lidí v Česku si tento pokyn vykládá tak, že je nutné všechno zprivatizovat. Jak si ale potom vysvětlit fakt, že jedinými zájemci o koupi českého energetického komplexu byly společnosti ovládané právě státem, tedy francouzská EDF a italská EDEL? V podstatě by český stát prodával svou energetiku francouzskému nebo italskému státu. Jednak by tedy nešlo o privatizaci, jednak - a to je podstatnější - se ukazuje, že privatizace není zřejmě podmínkou ke splnění evropské direktivy o liberalizaci energetického trhu. Vždyť jak Francie, tak Itálie jsou přece členy Evropské unie.

Na celou záležitost lze pohlédnout rovněž z jiného úhlu. Co je nejdůležitější v tomto obrovském třesku? No přece konečná cena elektřiny, kterou by měl platit po privatizaci zákazník ať přímo nebo nepřímo v cenách výrobků a služeb. Cena elektřiny, jak známo, se skládá z výrobní ceny a přenosových a distribučních poplatků. Zatímco výrobní cena musí obstát na konkurenčním trhu, přenosový a distribuční poplatek stanovuje Energetický regulační úřad, který má chránit spotřebitele tam, kde není možná konkurence. Přenosová a distribuční síť bude vždy monopolní. Proto ji také jako veřejnou službu v naprosté většině vyspělých zemí žádná vláda neprodává, ale naopak posiluje v ní vliv státu jako garanta zájmu občanů.

Česká vláda ale nabízí jednomu vlastníkovi jak přenosovou soustavu, tak výrobu elektřiny, tedy elektrárny. Pro vlastníka celého balíku nebude problém dotlačit Energetický regulační úřad ke zvýšení poplatků třeba o 50 procent. Třeba stejnými argumenty, jako nyní Český Telecom. Vlastník si přece musí zajistit návratnost prostředků, které vložil do koupě energetického komplexu, protože jenom z výroby elektřiny, které je všude kolem dostatek, by to šlo pomalu. O levnější elektřině si tak občané budou moci nechat jenom zdát. Je tu ale ještě jeden závažný argument vrhající stín pochyb na privatizaci tohoto rozsahu. Někteří odborníci totiž v této souvislosti vyslovují obavy o energetickou nezávislost země. Energie je zkrátka zásadním a ničím nenahraditelným artiklem. Vše ostatní lze něčím lépe či hůře nahradit. Nejen jednotlivé materiály, ale i celá průmyslová odvětví.

To však neplatí o energii. Tou lze pouze šetřit nebo plýtvat, popřípadě přeměňovat se ztrátami jednu formu v druhou. Proto také má politika států na zajištění plynulého zásobování země energií ve všech vyspělých zemích nejvyšší možnou prioritu. Zbavovat se jakékoliv možnosti zasahovat do této životně důležité oblasti považují odborníci za hazard. A například zakladatel stockholmské nadace na podporu Charty 77 jaderný fyzik František Janouch před časem v deníku Právo dokonce napsal, že nikdo nedal vládě právo prodávat naši budoucnost na věčně časy.