Projekt Perzekuce.cz připomněl události v Postoloprtech

Režisér Miroslav Bambušek, foto: ČTK
0:00
/
0:00

Mezi historiky se ví: v prvních poválečných týdnech došlo v Československu k několika případům mimosoudních exekucí německého obyvatelstva - jinými slovy masakrům, při nichž bylo týráno a zabito mnoho set lidí. Jsou spojeny se čtyřmi místy: Přerov, Pohořelice u Brna, Ústí nad Labem a Postoloprty. V posledně zmíněném odstartoval na den přesně po 60 letech 28. května projekt Perzekuce.cz, který má za cíl otevřít toto téma i ve veřejnosti.

Z dokumentů:

"Kolik lidí bylo popraveno v lovanické bažantnici?

Asi pět set. Přišla stráž a oznámila mi, že mají nařízeno, abych vydal 100 lidí, kteří budou kopat. V noci potom, jak mi říkali, byli nahnáni do šachet a tam postříleni. Pak byla ještě nějaká poprava, nevím přesně kdy. Přišel transport z Chomutova asi tři sta mužů, samí esesáci. Ti byli také popraveni, asi sedmý až osmý den. Z Chomutova byli dodáni..."


Sobotní odpoledne řídil herec Tomáš Krejčíř a duchovní otec projektu, dramatik a režisér Miroslav Bambušek:

Režisér Miroslav Bambušek, foto: ČTK
"Dneska začíná oficiálně projekt Perzekuce.cz. Začíná scénickým dokumentem Předběžná zpráva: Postoloprty 1939 - 45. Za prvé jsme zveřejnili odtajněný materiál ministerstva vnitra a národní obrany, vyšetřovací zprávu o těchto událostech. Vyšetřování bylo vedeno s nejvýše postavenými činiteli těch událostí. To byla první fáze. Druhá fáze bylo navštívení konkrétních míst."

"To co jste slyšeli tam dole v Multiprostoru, to byl záznam výslechu poslanecké komise a následně byla dr. Bunžou zpracována zpráva o stavu těch pohřbených. Tady jsme teď v prostoru postoloprtské bažantnice. Támhle někde v těch místech byla střelnice..."

"...ta tam je pořád, ten rygol..."

"Když se podíváte tamhle, tak tam někde jsou snad tušit základy tábora, který fungoval za války jako uprchlický tábor nebo lágr, který využívali Němci a pak se to vlastně obrátilo..."

"Tam bych nedoporučoval chodit, protože byste se mohli propadnout. Jsou tam prostě pořád nějaký díry v zemi, jakoby starý sklepy a tak dál."

"Tady byly baráky. Já si to pamatuju ještě jako dítě, když jsme sem chodili na houby."

"Je možné se jít podívat na tu střelnici, kde se podle všeho dělaly taky nějaké popravy, asi těch 34 mužů, kteří tady nakonec byli vykopaní. Tak tam bych docela šel, protože to je docela přesvědčivý, ten prostor."

Miroslav Bambušek je v prvé řadě umělec a proto se snaží nabídnout informace ve spojení se zážitkem.

"Když si to člověk prochází sám, tak hledá... používá fantazii... představuje si to... je to takový estetický zážitek toho, jak to mohlo být. Je to hrozně důležité kvůli celku toho zážitku, kvůli celku paměti."

V parném sobotním odpoledni prochází skupina asi 70 diváků na místech, která jsou spojena s exekucemi v Postoloprtech. Co se tu vlastně před 60 lety stalo? Hovoří historik David Kovařík:

"Je to jeden z nejzávažnějších případů poválečné mimosoudní exekuce. Celé to vzniklo tím, že do prostoru Postoloprt mělo být umístěno velitelství 1. československé divize a z toho důvodu měla být celá oblast vyčištěna od nepřátelských živlů, což bylo pochopeno jako vyčištění od Němců. Z tohoto důvodu bylo ve dnech 28. - 29. května 1945 koncentrováno velké množství německého obyvatelstva v Postoloprtech a okolí do táborů, kasáren a jiných objektů. Docházelo k týrání, k bití a masovým vraždám."

Utta Reiffová se narodila v Aši a na konci války jí bylo 6 let. Přišla o otce, který byl ředitelem gymnázia a jako člena NSDAP ho na některém z inkriminovaných míst v Postoloprtech zastřelili. "Vraždy byly bezdůvodné, skuteční nacističtí zločinci byli v té době už dávno pryč," tvrdí Utta Reiffová. "Tady zůstali jen ti, kteří nic neudělali. Kdo měl něco společného s SS nebo SA, ten byl už dávno pryč. U nás v gymnáziu bydlel jeden vysoký důstojník SA. Jako dítě si pamatuji jeho hnědou uniformu. A ten, ještě než přišli Rusové, vzal jednomu sedlákovi valník s koňmi, naložil na něj svoji rodinu, měl pět dětí, a odjel..."

Jak situaci tehdy vnímali Češi? Lounské rodačce Marii Dvořákové bylo tehdy 16 let:

"No vědělo se, že tam byly nějaký takový... nehezký věci. No že tam stříleli ty Němce. Esesáky. No ale co nám bylo do toho, nám obyčejným lidem vesnickým?"

A schvalovali to lidé tehdy nebo neschvalovali?

"To víte, komu někdo třeba umřel v koncentráku nebo..., tak byl pro."

Z dokumentů:

"Nevíte nic o tom, že by nějací Němci byli postříleni v levanické bažantnici? Ani z doslechu od vojáků o tom nic nevíte?

O tom nic nevím.

Není vám nic známo o tom, že by v budově, kde bylo umístěno OBZ, se hrubě nakládalo a stříleli se příslušníci SS?

O tom mi není nic známo.

Mohlo se stát, že by si vaši poddůstojníci nebo vojáci řekli: Budemě Němce likvidovat bez velitele. Jdeme na esesmany. S ohledem na to, že prošli frontou, mohli se samostatně rozhodovat?

O tom je těžko říci, neboť morálka během války upadla. Má-li voják nějaké účty, zchladí si žáhu."


Co to ve vás evokovalo nejsilněji?

"No tím že je to takhle bezprostředně, tak je to pro mě dost stašný, protože jsem tam četl výpověď kpt. Černého, který se zřejmě před tou komisí choval nejarogantněji. To člověk musí v sobě zpracovat, ale ty výpovědi jsou hrůzný..."říká herec Miloslav Mejzlík.

Když jste četl ty výpovědi, nacházel jste nějaký klíč, proč se ti lidé takhle chovali?

"K tomu klíči jsem se nějakým způsobem nedostal, ale asi si umím představit - ale už je to ovlivněné tím, v čem jsem byl vychovávaný, že ta situace po válce byla hektická, že byla vyhraněná ta atmosféra... - těžko se mi na to odpovídá."

"Tady v těch místech někde pod námi byl ten hrob, o kterém se zmiňovali ti různí důstojníci..."

"Ten hrob, nebo ten příkop byl dlouhý 40 metrů. Zkusme si to představit: bylo to tady v těch místech takhle."

Kolik tam bylo lidí?

"Tady to bylo 225 těl. Dělalo se to v noci,. Vždycky se hermeticky uzavřelo město, byl zákaz vycházení, ulicí procházeli policisti, kteří to hlídali, a dělaly se ty popravy. Lidi byli doma zalezlí a slyšeli jenom výstřely."

Z dokumentů:

25. září 1947 byla provedena odkrývka půdy z hromadného hrobu u školy. (...) Vyjmuto bylo 225 mrtvol. Celkem tedy bylo exhumováno 763 mrtvol, z toho pěti žen. V jedné jámě na vinici byla nalezena prsní kost dítěte."


"Co si od tohohle slibuju? Nejpodstatnější je postarat se, aby bylo řečeno, co se tady stalo. jakým způsobem, kdy a kdo to dělal. A kdo to tady odnesl. To je strašně důležitý. Protože ono se to velmi často a rádo bagatelizuje..."

...uzavírá Miroslav Bambušek, organizátor projektu Perzekuce.cz, jehož součástí je i připomínání bílých míst v historickém vědomí českého obyvatelstva.