Projít ohněm a přežít
Když loni v létě kulminovala hladina Vltavy, psalo se v novinách o podivínovi, který se projíždí po rozvodněné řece na voru. Byl to mladý výtvarník Roman Týc. Natáčel videoartový záznam happeningu. Videoartový výstup má také jeho poslední projekt. Na místě, kde se před několika měsíci upálil Zdeněk Adamec, na Václavském náměstí pod Národním muzeem, zapálil figuru v lidské velikosti. Její ohořelé torzo je součástí dlouhodobé výstavy velkorozměrových soch na Václavském náměstí. Může se to zdát příliš extravagantní či nechutné, drastické... Jak svoje happeningy z cyklu Živly komentuje sám Roman Týc? Poslechněte si rubriku Viléma Faltýnka.
Když jsem s vámi bezprostředně po akci mluvil, byl jste viditelně rozrušený, dokonce jste mi to i potvrdil. Co se tam vlastně odehrálo?
"Když jsem se na to chystal, figuru jsem vyráběl, celou dobu jsem se intenzivně snažil vpravit do uvažování člověka, který na takhle zoufalej akt jde. Ten člověk musí bejt absolutně psychicky vyrovnanej a myslím, že ve chvíli, kdy to jde udělat, je absolutně při smyslech a není to blázen. Hodinu před celou akcí, než se sešli pozvaní diváci, tak jsem tam sám hodinu seděl, díval jsem se na páry, který chodily za ruku, na projíždějící auta, na ten svět, kterej je, a snažil jsem si představit, že teď je opravdu ta poslední chvíle a že teď jdu světu něco sdělit, že chci lidem něco říct. Ale podstatný je ten samotný akt, kdy lidi ztichli, viděli tu hrůzu, hořící tělo, tam to ticho bylo! Když figura dohořela, shlukli se do hloučku, začali diskutiovat. Jestliže já jsem byl rozrušenej, tak to bylo celý tím, že ač se to zdá divný, tak jsem se já cejtil bejt tím upáleným a trošku, trošku mi to přišlo celý zvláštní a ještě do dneška se s tím nedokážu vyrovnat. Chodím občas k té figuře uklízet, protože jsou tam poházený vajgly, ale taky tam lidi nosí květiny. To mi přijde úplně neuvěřitelný. Je to přesah, o kterém nevím, co si mám myslet. Ta věc neměla bejt pieta, ten objekt měl být poukázání na něco, co společnost hodila lehkovážně za hlavu jako akt ne úplně psychicky vyrovnanýho člověka."
Jakým způsobem jste vytvářel tu figuru?
"Musel jsem samozřejmě uvažovat nad samotným průběhem hoření. Důležitý je, že figura s železnou konstrukcí má na sobě docela dost silnou vrstvu asfaltu a přes něj je napečený igelit, což mělo evokovat kůžu a proces popálení. Zabalená byla do bílé látky. Ve chvíli, kdy hořela ta látka, tak ta výheň na tom člověku je tak ohromná, že není cesty zpět, ve chvíli, kdy to vzplane. Uvědomil jsem si, že ve chvíli, kdy se člověk rozhodne a hoří, není cesty zpět a ten člověk má pramalou šanci přežít."
Když jste vytvářel tu figuru, měl jste představu konkrétního člověka?
"Ta první úvaha byla, sám poznat, projít tím ohněm a přežít. Takže jsem se snažil představit sám sebe. Moment hoření byl možná přirovnatelný k nějaké woodoo panence, která hoří za mně: když říkáte, že jsem byl rozrušenej, ano, bylo to tak, protože za mně shořelo jiný tělo."
Nemáte z toho strach? Nebojíte se takhle, byť zástupně, zničit?
"V mým životě je víc momentů, kdy proto, abych poznal sílu okamžiku a prožitku, jdu do situací, které nemusí člověk přežít, kdyby to přehnal."
To je podobné jako ta plavba na voru. Máte v životě nedostatek intenzivních zážitků a prožitků?
"Rozhodně ne. Nechci, aby si lidi mysleli, že to dělám jen pro momentální zážitek. Jde i o úhel nazírání na svět. Je to způsob, jak něco poznat. Když to přirovnám k tomu voru: všichni jste viděli povodeň ze břehu. Já ji viděl z pohledu řeky. Já jsem viděl řeku stát a břeh v pohybu. To bylo symbolický - já jsem se stal řekou. A s tím ohněm to nešlo udělat jinak než takhle, protože jinak bych nemohl dokončit svůj koncept s živlama."
