Promarněná příležitost? Jak Američané v únoru 1948 podcenili Gottwalda

Joseph Staline et Klement Gottwald, photo: ČT24

Před sedmdesáti lety se moci v Československu chopili definitivně komunisté. Po vládní krizi koncem února 1948 už nebylo pochyb o tom, že se země stala součástí komunistického tábora. Odtajněné dokumenty amerického ministerstva zahraničí z let 1945 až 1948 ale ukazují, že Američané nepovažovali Československo do poslední chvíle za jasnou oběť Stalina. Věřili, že ve středu Evropy má šanci přežít ostrov svobody a Praha může být mostem mezi západními demokraciemi a totalitními režimy pod vládou Stalina. A chtěli mu pomoct. Proč neuspěli?

Josif Vissarionovič Stalin,  Klement Gottwald,  foto: ČT
Spojené státy považovaly Československo vždy svým způsobem za zajímavý a zvláštní případ. Zemi, která se po druhé světové válce snažila i po hořké mnichovské zkušenosti navázat na spojenectví s Británií, Francií a dalšími západními zeměmi. Jenže před sedmdesáti lety jí nedokázali pomoct, i když oficiálně podporovali udržení demokracie ve střední Evropě. Igor Lukeš, historik Bostonské univerzity o tom napsal knihu Československo nad propastí:

Laurence Steinhardt,  foto: Public Domain
„Češi měli za války exilovou vládu v Londýně a tím pádem byli ‚jakoby‘ západně orientovaní, ale zároveň měli početnou emigrantskou reprezentaci také v Moskvě. Prezident Beneš tak sice sídlil v Londýně, ale přinejmenším od Mnichova byl hodně orientovaný na východ. V roce 1943 podepsal se Stalinem dohodu o přátelství a spolupráci. Tím pádem Američané věděli, že ze všech těch zemí ve střední a východní Evropě, které už drtil Stalinismus, udělalo právě Československo všechno, co mohlo, aby se Stalinem koexistovalo v míru.“

Když se ve Washingtonu, ke konci války rozhodovali, koho do Prahy poslat, padla volba na bohatého právníka s politickými ambicemi Laurence Steinhardta. Ten měl bohaté diplomatické zkušenosti a komunistické praktiky viděl doslova na vlastní oči jako velvyslanec v Moskvě na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Jenže komunisty v Československu a konkrétně Gottwalda podcenil. Svědčí o tom telegramy, které posílal z Prahy do Washingtonu po volbách v roce 1946. Vítězství komunistů ho zaskočilo, ale nepřikládal mu zjevně velký význam. Toto jsou úryvky z telegramů z jara a léta 1946:

Praha 27. května 1946, 5 hodin odpoledne

Komunistická strana nedosáhla svého cíle a nemá sama většinu v Národním shromáždění bez ohledu na nečekaně vysoký počet hlasů, které dostala. I s podporou sociálních demokratů a poslanců slovenské Strany práce budou mít komunisté jen tu nejtěsnější převahu v počtu křesel, kterou budou navíc neustále podkopávat absence, úmrtí nebo odchod jednotlivých poslanců sociální demokracie, kteří tak budou rozhodujícím jazýčkem na vahách moci. … Ve vládě se vymění některé osobnosti, změní se možná také stranická kontrola některých ministerstev. Je ale málo pravděpodobné, že se změní skutečný charakter vlády a její politika.

Přestože Československo na Stalinův příkaz odmítlo v roce 1947 Marshallův plán, američtí zpravodajci i diplomaté v Praze se dál nechávali ukolébat uklidňujícími informacemi spřátelených politiků, jako byl Jan Masaryk nebo Msgr. Jan Šrámek. Komunistickou stranu se ani nepokusili vážně zpravodajsky infiltrovat. Teprve těsně před únorovými událostmi začalo zřejmě i jim docházet, že jak silný nepřítel proti nim stojí. Je příznačné, že ve dnech, kdy se rozhodovalo o budoucnosti Československa, nebyl v Praze velvyslanec Steinhardt a hlavní zpravodajský důstojník Spenser Taggart s chotí jezdil po památkách v Itálii. Telegram o hrozící krizi na konci ledna 1948 tak posílal Steinhardtův chargé d’affaires John Bruins:

Praha, 28. ledna, 1948, 10 hodin dopoledne

Komunisté zahájili kampaň, aby začátkem května ve volbách získali 51-ti procentní většinu. Propaganda plně využívá skutečnosti, že většinu Československa osvobodila Rudá armáda a že z východu proudí obilí, o které je velká nouze. Na druhou stranu projevují lidé v Československu dobrý vztah k západním zemím včetně Spojených států. Mám za to, že 80 procent obyvatel dává přednost demokracii západního stylu před komunismem, ale umlčuje je prospěchářství a bázlivost.

Americký ministr zahraničí George Marshall význam dění v Praze určitě nepodceňoval. Svědčí o tom telegram, který poslal velvyslanci do Paříže těsně před vyústěním československé vládní krize:

Washington, 24. února 1948, 7 hodin večer

… obáváme se dopadu, který bude mít úspěšný komunistický převrat v Československu pravděpodobně v západoevropských zemích, když ho necháme bez odpovědi. Existuje reálná možnost, že vývoj v Československu povzbudí komunisty na západě a dodá jim odvahu k opakovaní takového pokusu o převzetí moci, zejména v Itálii.

Jenže západní spojenci nebyli schopní podniknout v odpovědi na dění v Československu vůbec nic. Vědomí bezmoci západních mocností vystihuje telegram, který poslal tehdejší americký velvyslanec v Londýně Lewis Douglas do Washingtonu. Formuloval ho krátce po setkání s šéfem britské diplomacie Ernestem Bevinem:

Londýn, 25. února 1948, 8 hodin večer

… ministr Bevin je vývojem v Československu hluboce znepokojený. V posledních dvou dnech prý zvažoval, jestli a co vůbec může vláda Jejího Veličenstva v téhle věci podniknout spolu se Spojenými státy. Zatím došel jen k závěru, že nemůžeme udělat vůbec nic. Pouhý protest proti komunistickému převratu v Československu, pokud by ho nedoprovázely nějaké konkrétní pozitivní kroky, by jenom naplno projevil naši slabost, nakolik je to ministru Bevinovi hluboce líto.

Československo nevratně zamířilo ke komunistickým světlým zítřkům - tedy přinejmenším na příští 4 desetiletí. Velvyslanec Steinhardt, který měl blízko hlavně k ministrovi zahraničí Janu Masarykovi, mohl při osobním setkání krátce po převratu sledovat na vlastní oči jeho tragické poslední dny:

Praha, 27. únor 1948, 10 hodin večer

Masaryk měl v očích slzy a snažil se ospravedlnit své setrvání ve vládě, kterou, jak sám otevřeně připouští, zcela ovládli komunisté. Řekl, že už ‘zachránil’ asi 250 lidí. Ve vládě prý zůstává ‘dočasně’ protože ještě pořád doufá, že aspoň na krátkou dobu oslabí dopad komunistické krutovlády a snad také pomůže jiným, aby opustili zemi.

Jen několik hodin po Masarykově smrti 10. března 1948 se americký velvyslanec Steinhardt už jen dohadoval, co mohlo vést k jeho smutnému konci:

Masaryk včera navštívil Beneše v jeho venkovském sidle s novým polským velvyslancem, který prezidentovi předal pověřovací listiny. Nepodařilo se mi zatím zjistit, jestli se s Benešem setkal mezi čtyřma očima a jestli ano, o čem mluvili. Těžko se ale dá uniknout závěru, že Masarykova dnešní ranní sebevražda mohla být nějak spojená s jeho včerejším rozhovorem s Benešem. Zdá se pravděpodobné, že ještě do včerejška Masaryk doufal, že Beneš připravil nějaký plán nebo vymyslel něco, co Masarykovi umožní, aby si zachoval zbytek sebeúcty. Podle spolehlivých zdrojů se ale Beneš už včera odhodlal k rezignaci. Je proto možné, že Masaryk neviděl jinou možnost než si vzít život.

Američané, a jejich evropští spojenci oslabení válkou, tedy československé demokracii nemohli pomoct. Ale pražská zkušenost je přinejmenším poučila, jak už za několik měsíců ukázala jejich neústupnost v případě Berlínské krize. Stalinův plán na získání kontroly nad německou metropolí a postupně celou zemí narazil na rozhodný odpor Západu, i když křehkou československou demokracii už to zachránit nemohlo.

Autor: Vít Pohanka
klíčové slovo:
spustit audio