Provaz nebo doživotí!
Verdikt pro MUDr. Jaroslava Horusického v padesátých letech minulého století měl vyznít jasně. Tak to požadovali zástupci komunistické strany, davy uvědomělých pracujících soudružek a soudruhů. Naštěstí se mu podařilo osudu uniknout.
MUDr. Jaroslav Horusický byl zatčen krátce po odsouzení Milady Horákové. Rozsudek státního soudu nakonec zněl na doživotí, ale na to už Horusický nečekal a se svými dvěma spoluvězni 9. května 1951 z Plzeňské věznice uprchl. Přes Německo se dostal až do Kalifornie, přestože v té době STB střežila nejen příbuzné uprchlíka, ale i byty všech jeho přátel. Vysvětlovat co to vše znamenalo pro jeho manželku a děti by bylo jen házením hrachu na stěnu.
Cesta na svobodu
„Otec na celou událost nerad vzpomínal a už o ní vůbec nechtěl mluvit,“ uvádí jeho syn Michal. Naštěstí jeho známí František Placatka a Tony Hofmeister to popsali v korespondenci, kterou Michalovi poslali po sametové revoluci do USA: „Spiklenci se začali dobrovolně hlásit na všechny pracovní úkony mimo vězeňskou budovu. Při práci se snažili sehnat co nejvíc použitelných věcí. Hlavně potraviny a ručníky nebo prostěradla, které by v den útěku mohli použít jako náhradu lana. Jaroslav chodil na brigádu do nemocnice, kde se mu podařilo získat drogu na uspání služebního psa, kterému se přezdívalo podplukovník Baryk. Stala se součástí buřta, kterému ani cvičený vlčák neodolal. Trojice politických vězňů mezitím dobrovolně pletla proutěné košíky. Získali tak nástroje na dlabání stropu v cele, která byla v posledním patře. Zvětšující se otvor maskovali papírem, písek vyhazovali z kapes na vycházkách. Dozorci kontrolovali výhradně dveře a mříže v oknech, takže si ničeho nevšimli. Po sčítací prověrce si utečenci vycpali slamníky tak, aby vznikl dojem ležících postav. V místech hlavy byly přehozeny ručníky, kterými se spáči chránili oči před neustále rozsvíceným světlem. Po vyhlášení večerky vylezli otvorem ve stropu na střechu. Za ozdobnou římsu uvázali spojená prostěradla a spustili se z třípatrové budovy na ulici. Útěk byl objeven až ráno. Političtí zločinci totiž vytrvale odmítali vstávat a k budíčku jim nepomohly ani rány obuškem.“
Co tohle pro vás v dětství znamenalo?
Jako syn nepřátele lidu jsem měl zákaz studovat na jakékoliv střední škole a tak jsem se vyučil zedníkem. Profesí, která mi později umožnila založit v Los Angeles stavební firmu. Když jsem končil základní školu, nevěděl jsem, co smím a nesmím dělat. Dostal jsem nabídky do dolů jako horník, nebo dlaždič, slévač do hutí atd. Naštěstí máti měla kontakty na inteligentní kamarády a jeden z nich jí doporučil, ať mě nechá vyučit zedníkem: „S touhle profesí se uživí po celém světě.“
Jak vzpomínáte na Československo?
Pamatuji si, to mi bylo asi pět let, se s námi otec přišel rozloučit do rodinné vily nedaleko Křivoklátu. Přestože patřila díky několika generacím babičce, tak nás z ní vyhodili a vše znárodnili. Nejednalo se nějakou pastoušku, otec byl lékař, ředitel švýcarské lékárenské firmy a tak si mohl dovolit opatrovat a přestavět dům v honosné sídlo. V té době byl majitelem i řady automobilů a ikonické motorky Indián. Vše nenávratně zmizelo a pro jistotu na rok tehdy zavřeli i maminku. Když nás vystěhovávali, vše bylo zapečetěné, polepené razítky a zákazy vstupu. Byl u toho jeden hodný policajt, který mě pustil do mého pokojíčku, abych si mohl vzít aspoň milovaného plyšového králíčka.
Jak jste se objevil v Los Angeles?
Otce jsem neviděl osmnáct let. Těsně před uzavřením hranic v roce 1969 po sovětské okupaci jsme se s manželkou rozhodli emigrovat. Vyjeli jsme každý zvlášť s jedním dítětem. Bylo to trochu paranoidní. Tehdy ještě hlídali státní hranice sympatizující lidé, a tak jsme se dostali do Rakouska bez problémů. Kalifornie se potom stala naší konečnou stanicí.
V Los Angeles jste tedy založil v sedmdesátých letech úspěšnou stavební firmu?
Snažil jsem se specializovat, především na projekty, které jsem mohl osobně garantovat. Nebylo důležité, jestli jsou velké anebo malé. Všechny od oprav a konstrukcí bazénů, krbů a venkovních kuchyní, včetně stavebních základů byly pro mě výzvou.
Dokázal jste je naplnit?
Vždy jsem si je přál stavět v optimální kvalitě. Tak dobře, aby si nikdo nestěžoval a nemohl mě soudit ani po desetiletích, jak je teď módou.
Kdybyste měl možnost vrátit se zpět do minulosti, čemu byste se chtěl vyhnout?
Sestra naší babičky za heydrichiády byla jedna z těch, která riskovala vlastni život i rodiny ukrýváním parašutistů, než odešli to katakomb kostela. Návrat do padesátých a konce šedesátých let byl proto šokem. Měl jsem možnost pozorovat, jak se lidé během několika týdnů dokázali přetvařovat, vrátit se zpátky do objetí komunistické strany a nechat se znovu řídit a ovládat.
Povedlo se vám v emigraci splnit si sny?
Nešlo jen o naší osobní svobodu. Snažili jsme se s manželkou Janou naučit děti milovat přírodu. Pokud to bylo možné, utíkali jsme z měst. U Prahy se nám povedlo pořídit si přístavek u řeky. V Americe chatu nejdřív na Lake Tahoe a později v Tchachapi komunitě ranč, asi dvě hodiny jízdy na sever od Los Angeles. K odpočinku a načerpání nových energií to v každém věku fungovalo.
To, že ve firmě pokračuje syn a vnuci, třetí generace, je pro mne velká odměna a jsem na to velice hrdý.
