Půjdou vykonavatelé akce Asanace za mříže?
Bývalí příslušníci komunistické Státní bezpečnosti Jiří Šimák a Zbyněk Dudek by měli jít za týrání dvou disidentů na tři roky do vězení. O jejich potrestání v pondělí znovu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1, jelikož předloňský verdikt Nejvyšší soud kvůli procesním nedostatkům zrušil. Podrobnosti má Josef Kubeczka.
Obžalovaní své oběti podle soudu mučili v roce 1981 v rámci rozsáhlé tajné akce Asanace, jejímž cílem bylo donutit k emigraci odpůrce komunistického režimu. Šimák s Dudkem, kteří se pondělního líčení neúčastnili, jakoukoli vinu popírají. Obhájci odsouzených se proti rozsudku zatím neodvolali. Budou ale žádat, aby se případem začal zabývat jiný prvoinstanční soud. Namítají totiž, že existují nesrovnalosti s datem doručení obvinění jejich klientům v roce 1995. Státní zástupce se proti verdiktu na místě odvolal, trest je podle něj příliš mírný.
Na seznamu osob zahrnutých do tajné akce Asanace byla také tehdejší disidentka Petruška Šustrová. Na toto období svého života nevzpomíná příliš ráda.
"Se mnou to bylo složitější, protože jsem měla hodně dětí, a tak jsem téměř nikdy nebyla sama. Já jsem zažila vyhrůžky jenom v policejních služebnách. Zažila jsem také samozřejmě několik domovních prohlídek, včetně domovní prohlídky, která nebyla ani povolená, ani tam nebyl svědek, žádná občanská osoba, jen přišli dva estébáci, právě ti dva, kteří byli znovu odsouzeni, a ti mi sebrali všechny strojopisy, které doma našli. Já jsem měla doma dvouletou dceru, byly jsem samy, a samozřejmě jsem se bála, protože oni celou dobu nepromluvili ani slovo. Bylo to skutečně strašně nepříjemné. A když si představíte, že za vámi denně chodí přátelé, které někdo přepadl, kterým se děly podobné věci, kteří zažili násilí, byli biti u výslechů nebo jim jenom vyhrožovali, tak na tu dobu vzpomínám dost nerada. To nejhorší období, které opravdu bez nadsázky se dá nazvat terorem, začalo někdy na jaře 1981 a utlumilo se poté, co bylo v Polsku nastoleno stanné právo, co byla poražena Solidarita. Já myslím, že to mělo veliké mezinárodní souvislosti."
"Jednak to, že jsem měla děti, tak že jsem nikdy nebyla sama, a jednak to, že ono vystěhování trvá dlouho. Já jsem o něm také uvažovala, jenomže než jsem se odhodlala, a bylo to pro mne skutečně těžké rozhodnutí, tak už ta nejhorší doba polevila. Kdežto mojí přátelé, kteří zažili ten nátlak drsněji, tak jakmile už tu proceduru člověk jednou rozjede, tak už se nedá zastavit. Oni by třeba, přinejmenším někteří z nich, si to přece jen rozmysleli, jenomže to už nebylo možné."
Jste spokojená s rozsudkem nad pány Šimákem a Dudkem, byť není pravomocný?
"Jsem a nejsem. Já si myslím, že je správné, že ti lidé byli odsouzeni, ale trochu mě děsí představa, že ten rozsudek není pravomocný, to znamená, že teď půjde k odvolacímu soudu, tam jim třeba tresty zvýší nebo ponechají, a pak se to zase dostane k Nejvyššímu soudu. Když si představím, že bych měla za další dva a půl nebo tři roky zase jít k obvodnímu soudu a zase poslouchat všechny ty lži, které oni píší v dopisech, a ty nesmyslné teorie, jak někdo to na ně nastražil, a pak vyslechnout rozsudek s vědomím, že se stejně do kriminálu nedostanou a že to odsouzení je taková marná snaha jednoho senátu a státního zástupce, to mě opravdu děsí. Jestliže po pravomocném odsouzení se ti lidé dokážou dva roky vyhýbat vězení, vyvolat nový soud, hrozit, že ten nynější už trvá deset let a tudíž se mohou obrátit do Štrasburku k soudu pro lidská práva, tak mám pocit, že je něco v nepořádku s naší justicí. Celý ten systém je podle mého názoru nastaven nějak špatně."
