Půl století s Traditional Jazz Studiem

Psal se rok 1959. Do socialistické Prahy dopadaly vzdálené odlesky swingu, divadlo Semafor uvádělo Člověka z půdy, vyšel poprvé Salingerův román Kdo chytá v žitě a Škvoreckého skandální novinka Zbabělci byla z pultů dávno pryč. Toho roku začalo v Praze vystupovat těleso, které si dalo název Traditional Jazz Studio.

"Dne 8. listopadu 1959 jsme poprvé hráli v suterénním, elegantním nočním lokále prvorepublikového typu, jmenoval se Pygmalion a byl v paláci Fénix na Václavském náměstí, kde je dnes kino Blaník. A začala tak řada koncertů trvající několik měsíců. Takže to považujeme při těchto oslavných příležitostech za závazné datum."

Pavel Smetáček vede orchestr od jeho založení. Kromě něj patří mezi zakládající členy například jeho bratr Ivo Smetáček, Jiří Kolář, Jaroslav Fuksa, Evžen Richter a Luboš Zajíček:

"Koncem 50. let začala určitá vlna revivalismu, a tak jsme se postupně seznámili, my aktivní milovníci staré muziky, a dali jsme dokupy kapelu, která nakonec skončila pod názvem Traditional Jazz Studio."

Odkud jste se zanali, co vás svedlo dohromady?

"Tak znali jsme se z vystoupní starších kolegů, zejména Pražského Dixielandu a jiných kapel, které hrály tuhle muziku, a slovo dalo slovo a začali jsme se scházet a pravidelně hrát."

Hráli jste skladby vlastní nebo převzaté?

"Ze začátku převzaté, to jsme - dá se říct - přímo kopírovali starou muziku, Joe Kinga Olivera a další vzory. Postupně jsme rozšiřovali své obzory a došlo i na vlastní kompozice."

S jakým ohlasem se ta vaše první vystoupení setkávala?

"Ten ohlas byl úžasný, protože jednak jsme byli mladí, měli jsme spoustu spolužáků a ta muzika byla tehdy neuvěřitelně populární. Jazz se tehdy velice prolínal s populární muzikou, jednak v podobě swingu, který tehdy ještě žil a byla to běžná taneční hudba, vkus publika začal ovlivňovat i Semafor, a jaho tvůrci vycházeli do značné míry z jazzu, rock´n ´roll tu ještě nebyl a tak ten jazz byl publiku všeobecně velmi blízký."

Letošní oslavy jubilea Traditional Jazz Studia se pomalu rozbíhají. V první polovině roku budou spíš symbolické, naplno se rozjedou po prázdninách. Pavel Smetáček:

"Teprve od léta, od září budou ty příležitosti jaksi vyvolávány tím samotným výročím. Několikrát budeme pozváni ke koncertu do některé z větších koncertních síní, do Sálu Bohuslava martinů na HAMU, možná i na Pražské konzervatoři, ale to je ještě všechno v jednání. Zpestření bude kromě těch míst a kromě toho, že to bude motivováno výročím, hlavně v tom, že pozveme některé své letité kolegy, zahraniční sólisty."

Orchestr bude zvát i domácí hudebníky, kteří za léta existence jeho řadami prošli. A kteří vlastně dodnes patří k okruhu potenciálních spolupracovníků.

"Personální složení našeho orchestru je stále uvolněnější ne proto, že by s námi mohl hrát kdokoliv, ale během těch desetiletí se rozsah, počet kmenových spolupracovníků rozšiřoval. Protože z různých důvodů nehráli všichni po celou dobu, někdy se někdo musel věnovat něčemu jinému a tak... Ale v případě, že už jednou byli v pevném složení, že už s námi zkoušeli, tak už byli v záloze. Jako se chodilo z aktivní vojenské služby do zálohy. Takže dnes už se jedná o široký rejstřík spolupachatelů, z nichž vždy ke konkrétní příležitosti vybíráme ten nejsprávnější vzorek. Od takového nestora, jako je Antonín Bílý, který hrál se mnou už těch asi 6000 nebo 7000 vystoupení, a mohl bych jmenovat postupně další, kteří byli skoro tak častí, až k těm výjimečnějším. Ale jakmile byl někdo po nějakou dobu kmenovým hráčem, který s námi zkoušel různá aranžmá a podobně, tak patří k těm, které volám k jednotlivým vystoupením. Jak říkají znalci, znějí smetáčkovsky. U těchto svých kolegů nemusím radit, jak mají hrát,"říká Smetáček.

Na podzim proběhne také výstava v Českém muzeu hudby. Budou zde samozřejmě fotografie z historie souboru, dokumentace četných zahraničních koncertů, zejména v německy mluvících zemích a v Itálii a také desítky gramofonových a později i kompaktních desek, které Traditional Jazz Studio vydal.

Orchestr ústy svého vedoucího Pavla Smetáčka skromně připomíná možnost finanční podpory svých akcí. Na výši peněz, podpoře města Prahy i hudebních a státních institucí totiž teprve bude záviset konkrétní program oslav. Proč tedy navzdory těmto obtížím slavit?

"Zdá se mi, že to může být jedna z posledních příležitostí, jak na sebe trošku více upozornit, protože větší jubileum než půlstoletí nelze docílit. Tím nechci říct, že bych si stěžoval, že už na nás potom budou novináři zlí nebo nepozorní. Budou zkrátka normální, jako vždycky. Ale když je 50. výročí, tak je zájem zněkolikanásoben a to se snažím využít."