Rok 1968 a Češi v Rakousku

Historické obzory se dnes věnují roku 1968 - i když z trochu jiného úhlu pohledu. Řeč totiž bude o tom, jak byli v roce 1968 uprchlíci z Československa přijímáni v Rakousku a jaká ohromná vlna solidarity s osudy Čechů a Slováků se tam tehdy zdvihla. Martina Lustigová si o roce 1968 v rakouském kontextu povídala s historičkou Vlastou Valeš a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem.

Před rokem 1968 se česká menšina ve Vídni skládala ze dvou skupin. Pokračuje historička Vlasta Valeš, která se zabývá osudy české menšiny ve Vídni: "Před rokem 1968 byla česká menšina rozdělena do dvou táborů. Jednak to byl takzvaný demokratický tábor, který měl odmítavé stanovisko k československému režimu, a pak to byla takzvaná komunistická část, která vlastně s režimem spolupracovala nebo s ním udržovala kontakty." Jaké byly vztahy mezi těmito dvěma skupinami? "Mohlo by se říci, že žádné. V podstatě ty dvě části menšiny spolu příliš nekomunikovaly - a když, tak poměrně konfliktně."

V roce 1968 a těsně po něm do Rakouska zamířilo ohromné množství lidí z Československa. Šlo vlastně o druhou velkou uprchlickou vlnu do sousední země po roce 1948. Jak byli Češi a Slováci v Rakousku přijímáni? Na to vzpomíná ministr zahraničí Karel Schwarzenberg: "Byly to měsíce, kdy se to všechno odehrávalo. 21. srpen byl jenom jeden bod. Pak následovala vlna uprchlíků, lidé seděli ve Vídni, nevěděli, jestli se mají vrátit přes hranice nebo zůstat. To potom bylo spíše v následujících týdnech. Pro mě to bylo zase takové velké intenzívní setkání s krajany z nejrůznějších krajů Čech, ale především k nám tehdy přicházeli lidé z jižních Čech." V Rakousku se také zdvihla ohromná vlna solidarity. "Lidé mi volali a říkali: ´Kde můžeme pomoct? Máme pokoj k ubytování. Potřebují něco?´ Prostě nesmíte zapomenout, že tehdy byly tisíce lidí, kteří ztroskotali, neměli mnoho peněz, takže se řešila otázka stravy, ubytování, někdy kratšího, někdy delšího, atd. U nás v kanceláři řinčel nepřetržitě telefon, lidi k nám přicházeli. My jsme jim říkali: ´Ano, tam a tam můžete jít, v té hospodě dostanete jídlo, atd.´"

Jak byli v roce 1968 uprchlíci přijímáni vídeňskými Čechy? To je otázka pro Vlastu Valeš: "Nejprve byli přijímáni s úžasnou euforií. Pomoc vídeňských Čechů - a nejen vídeňských Čechů - byla skutečně velkorysá, otevřená, upřímná. Teprve později se začaly objevovat problémy v soužití obou skupin, starousedlíků a emigrantů."

Vídeňští Češi uprchlíkům pomáhali. Jak tato pomoc vypadala? "V podstatě když emigranti bezprostředně po 21. srpnu přišli, tak mezi nimi vládla značná neinformovanost. Mnoho tisíc se jich vlastně vracelo z dovolených a uvázli ve Vídni a čekali, co se bude dít dál, jak bude vypadat další vývoj v Československu. Tudíž byli velice vděčni za každou česky mluvenou informaci. Vídeňští Češi byli samozřejmě ti první, kteří jim tuto informaci mohli poskytnout. I když je pravda, že rakouské sdělovací prostředky vysílaly pro emigranty zprávy v českém jazyce, aby se alespoň částečně mohli orientovat. Jinak samozřejmě pomáhali nejen vídeňští Češi, ale i Vídeňáci - sháněli lidem práci, zvali je, ať bydlí u nich. Zvlášť ti, kteří se už vraceli domů, neměli ani peníze. Dokonce redakce českých vídeňských novin rozdávaly lidem poukázky na benzín, aby se vůbec mohli dostat domů."

Jak vycházeli starousedlí vídeňští Češi s těmi, kteří přišli v roce 1968 nebo těsně po něm?

"Zprvu na základě té euforie a té pomoci obě skupiny myslely, že spolu budou vycházet dobře. Časem se ukázalo, že jsou objektivně trošku něco jiného, mají jiné zkušenosti, jiné cíle, jiné potřeby. Emigranti se v první řadě museli zařadit do společnosti, když chtěli přežít. Takže spousta z nich se snažila napřed vybudovat svůj nový život a pak teprve chodit do nějakých spolků, což zase i pro ně, na základě jejich dosavadního života, celkem byl problém, protože všechno spolkaření a všechny organizované zábavy byly pro ně celkem dost odstrašující záležitost."

Při formování vztahu mezi starousedlými vídeňskými Čechy a nově příchozími sehrál roli i strach z možných agentů, kteří by mohli být do rakouské společnosti infiltrováni. "Samozřejmě, že z toho měli částečně lidi strach. Emigranti ještě víc než starousedlíci, protože měli část rodin doma a měli strach, aby tím nekomplikovali život ještě víc svým lidem doma."

Je už rozdíl mezi těmi, kteří do Vídně přišli před rokem 1968 a v roce 1968 a po něm smazán? "Mezitím vyrostla nová generace, už vlastně vyrůstá i další, tedy vnoučata,... A u těch už ten rozdíl není. Tam už mnozí ani nevědí, kdo přišel a kdy přišel, nezajímá je to. Starší ročníky, které zažily takové ty konflikty mezi sebou, možná ještě jaksi vědí: ´Aha, toho jsem neměl rád nebo nemám ho rád´. Ale v podstatě kvůli tomu, aby v menšině byl klid a aby se nehádali. Tak to spíš je v takové té poloze soukromých nálad. Ale menšina oficiálně, řekla bych, srostla celkem dohromady,"říká v rozhovoru pro Radio Praha historička Vlasta Valeš.