Rok v kultuře - Vlny, Mišík, Šikmý kostel
V zahraničí není česká kultura v posledních letech v módě. Jen výjimečně se stává, že by knihy českých autorů dosahovaly za hranicemi vysokých prodejů nebo že by české filmy získávaly ocenění na nejprestižnějších festivalech (české celovečerní hrané filmy většinou ani nejsou vybrány do hlavní soutěže). Výjimku tvoří interpreti vážné hudby, kterým se dostává světového uznání.
Kulturním fenoménem roku se stal film Vlny Jiřího Mádla. Film o práci novinářů Československého rozhlasu v roce 1968 ocenili jak kritici, tak diváci. Film z české historie natočený v hollywoodském stylu bude zřejmě srozumitelný i zahraničnímu publiku (nejen tomu slovenskému), o čemž svědčí nominace na Oscara.
Úplně jiným typem filmu je Amerikánka Viktora Tauše. Vysoce stylizované dílo o životě opuštěných dětí diváky uhrane nejen odvážným výtvarným řešením, ve kterém hraje roli vše od barev pokojů až po látku použitou na kostýmy. Příběh o dívce, která je na všechno sama, ale přesto s životem bojuje, dodá sílu i vnímavým divákům. Nicméně není to samozřejmě film pro ten typ publika, které chodí výhradně na komedie.
Ještě nejsem, kým chci být je celovečerní dokument režisérky Kláry Tasovské o fotografce Libuši Jarcovjákové. Film je obrazově vystavěn pouze na statických snímcích z archivu fotografky, které ožívají díky vyprávění hlavní hrdinky dokumentu.
Dílo Jarcovjákové nás přivede z kina do výstavních síní. Retrospektivní výstavu této výjimečné fotografky totiž od podzimu až do jara 2025 nabízí ve Veletržním paláci Národní galerie. Na fotografiích Jarcovjáková už dob socialismu zachycovala nejrůznější okrajové komunity – romské čtvrti, nejznámější pražský gay bar nebo vietnamské a kubánské studenty. Už před 40 lety Jarcovjáková fotografovala také sama sebe, a to mnohem zajimavěji než to dnes dělají všichni na své mobilní telefony.
Výstavní událostí roku byla a je (až do března 2025) další expozice Národní galerie nazvaná École de Paris – Umělci z Čech a meziválečná pařížská škola. Výstava představuje především Kubínovu, Karsovu a Eberleho tvorbu, tito umělci byli totiž ve své době v Paříži známější než Štýrský, Šíma a Toyen.
Na české hudební scéně už léta panuje zvláštní situace, kdy největší pozornost médií i publika přitahují umělci, kteří své poslední album s novými písněmi vydali před pěti a více lety. O to víc potěší kvalitní novinka, kterou je album Vladimíra Mišíka nazvaná Vteřiny, měsíce a roky. 77letého Mišíka samozřejmě nemůžeme nazvat objevem roku, ve svém věku zpívá hlavně o staří, nemocech a výpadcích paměti, dělá to ale s nadhledem a optimismem. Jeho písně rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co bylo v roce 2024 v Česku vydáno.
Na závěr se dostáváme k literatuře. Karin Lednická vydala poslední část své trilogie Šikmý kostel. Už první dva díly ságy o životě na opomíjeném Karvinsku byly z pohledu kritiky i čtenářů obrovským úspěchem. Čtenář, který vezme do ruky pokračování Šikmého kostela, sází na jistotu.
S dalším oceňovanou knihou tohoto roku, Drakem na polní cestě Jiřího Hájička, spojuje Šikmý kostel zájem o život na periferii. Ve středu Hájíčkova příběhu tentokrát stojí jihočeský velkostatek a konflikt podnikatelů s místními lidmi. Téma o to cennější, že jak česká kinematografie, tak i literatura se příběhům ze současnosti se společensko-politickým přesahem obvykle vyhýbají.
