Rozpaky trvají dál

Český ombudsman Otakar Motejl složil v pondělí slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause a ujal se tak své funkce. Ústava byla tedy po letech naplněna, ale jak uvádí Zdeněk Vališ, rozpaky nad novým institutem přetrvávají.

Neefektivní luxus, zbytečná a drahá instituce, další byrokracie navíc. Tím vším prý bude veřejný ochránce práv neboli ombudsman podle svých odpůrců. Už ve chvíli, kdy zákon prošel v poslanecké sněmovně, neskrýval její předseda Václav Klaus špatnou náladu. Ombudsman byl schválen k mému velkému vzteku, přiznal se Klaus novinářům. A vyjádřil tak i pocit mnohých jiných politiků, kteří se ovšem neodvážili tak hlasitě vystoupit. Základní otázka, která byla v minulých letech mnohokrát přetřásána, zní: k čemu je vlastně takový ombudsman dobrý a jestliže je k něčemu užitečný, proč už tady dávno není?

Argument, že tento institut už mají téměř všechny evropské země a Švédsko, země původu ombudsmana, dokonce od roku 1809, na položenou otázku neodpovídá. Co tedy Parlament ombudsmanovi nadělil do kolébky? Veřejný ochránce lidských práv by v podstatě na základě stížnosti měl kontrolovat a vyšetřovat jednání všech institucí státní správy, včetně policie a armády. Nemůže ovšem zasahovat do činnosti ústavních orgánů a soudů. A co je důležité, nemá prakticky žádnou pravomoc donutit nějaký úřad k určité činnosti. Pouze může třeba upozornil nadřízený orgán na zjištěné nedostatky, popřípadě určitou kauzu zveřejnit.

Zastánci ombudsmana nicméně uvádějí, že odpadne vícenásobná práce s vyřizováním peticí a stížností občanů. Za současného stavu se totiž peticemi zabývá kromě příslušného výboru parlamentu také vláda, prezidentská kancelář a Nejvyšší kontrolní úřad.

Odpůrci naopak tvrdí, že v Česku je ochrana práv člověka dostatečně zajištěna Listinou základních práv a svobod a soudním systémem. Navíc už od dob předválečného Československa jsou prý lidé zvyklí považovat za konečnou instanci prezidentskou kancelář. Neexistují tudíž žádné pádné argumenty k tomu, aby do celého dosavadního systému musel být implantován nový úřad. Zastánci ombudsmana kontrují tím, že i v zemích, kde již funguje po desetiletí, samozřejmě také existují ústavní záruky lidských práv a soudy tam mají mnohem zažitější tradici nezávislosti, než u nás. Jádro problému prý spočívá v tom, že mnohdy bývá cesta člověka k příslušné instituci hodně zdlouhavá. Navíc třeba na Ústavní soud se člověk nemůže obracet přímo, ale zprostředkovaně.

O smysluplnosti ombudsmana přesto existují dál pochybnosti dvojího druhu. Když byl začátkem minulého století ustaven tento institut ve Švédsku, existovalo prý v zemi jen několik málo královských ediktů a pár místních či regionálních norem a zvyklostí. Vcelku tedy přehledný legislativní stav, ve kterém nebylo těžké se orientovat. Dnes, kdy třeba úředníci Evropské unie chrlí jednu legislativní normu za druhou a dochází k novelám novel, se vytvořila právní houština, ve které se už nevyznají ani samotní úředníci a legislativa pohlcuje stále více úzce specializovaných odborníků.

Pokud tedy chce ombudsman odpovědně prošetřovat nějakou složitou stížnost, musí stále častěji nakonec využívat služeb stejných odborníků, na jaké se obracejí soudy. V takovém případě ovšem dochází ke zdvojení činností různých institutů. Druhá pochybnost se váže k pravomocím ombudsmana. Nezmůže prý nic tam, kde dnes i soudní rozsudek je jen cárem papíru. A jiným stěžovatelům bude moci sdělovat, že na jejich straně je sice spravedlnost, ale bez existence právních norem.