Rudolf Matys znovuobjevuje básníka z 20. let Hermora Liliu

r_2100x1400_radio_praha.png

Tématem dnešní literání rubriky Knihovnička Radia Praha bude tentokrát básnická tvorba ze začátku 20. století, dílo současníka Otokara Březiny, Vítězslava Nezvala, Petra Bezruče... na rozdíl od nich se ale autor Hermor Lilia do učebnic nedostal. Jeho 4 básnické sbírky vyšly, ale dílo se v povědomí neudrželo. Navzdory pozdějším pokusům o jeho přiipomenutí ani dnes prakticky nikdo neví, kdo se za tímto pseudonymem skrýval a jakou poezii psal. Rudolf Matys sestavil výbor z Liliova díla nazvaný Osamělý chodec a nabídl ho prostřednictvím nakladatelství Dybbuk dnešním čtenářům.

Hermor Lilia se v učebnicích nevyskytuje. Kde jste ho objevil?

"Já jsem ho neobjevil, stalo se to ještě za mého mladického věku, když mi bylo něco málo nad dvacet a kdy jsem spolupracoval s redaktorem a básníkem, který v té době redigoval básnické knížky v nakladatelství Mladá fronta. A ten jednou, hned jak jsem otevřel dveře, tak na mě křičel: Rudolfe, prosím tě, úžasná věc, Jiří Kolář objevil básníka, má takové uhrančivé jméno, přímo magické, Hermor Lilia! No to musíme vydat, to je úžasné! Bohužel, byť byla ta proslulá zlatá léta šedesátá, doba tomu nepřála. Ale ten rukopisný konvolut, který tehdy pořídil objevitel Hermora Lilii, básník Jiří Kolář, už mi zůstal za prsty. Samozřejmě toto je zatím největší výbor z jeho díla, kterému už v 80. letech předcházelo jak vydání samizdatové, tak výbor, který pořídil básník Ivan Slavík."

A kdo to tedy je, ten Hermor Lilia?

Rudolf Matys
"On se občanským jménem jmenoval František Bíbl, narodil se v roce 1880, zemřel 1932, ale kdybychom ho chtěli měřit jeho vlastní biologickou generací, tak do ní téměř vůbec ničím nespadá. Je v tomhle ohledu nadčasový, byť používá některé formální prostředky, které by ho mohly umisťovat do generace českého symbolismu. Ale že by se tam objevovaly odrazy dobové společenské reality, kterou tak milovávala literární historie, zejména v minulém režimu, to ani trošku. Literární historie má vždycky sklony k tomu, aby ten přirozený spontánní vývoj literatury nějak uspořádávala, aby určité autory řadila výš v tom kontextu, určité dávala jenom na okraj, vytyčovala jakési hlavní linie, vedlejší linie atd. I když je dávno zřejmé, že ti, kteří často pro literaturu a její skutečný vývoj a originalitu něco podstatného udělali, se jistě ve stejném množství rekrutují i z osobností ve své době neznámých, okrajových.

Co ještě k Františku Bíblovi? On byl profesí úředník, vystudoval tři vysoké školy, jednak práva, jednak historii a geografii, a jednak složil ještě státní zkoušky z účetnictví, a vlastně po většinu svého pracovního života pracoval ve státním úřadu statistickém, kde byl velice úspěšný. Dokonce to dotáhl až na odborového radu a sekčního šéfa a byl tak schopný, že například se účastnil reparačních jednání po první světové válce v Paříži a v Budapešti a dokonce pro Československo tam tehdy vyjednal úplně závratnou sumu 50 milionů korun. A také byl autorem monumentálního, i když věru nebásnického díla, Statistického přehledu obyvatelstva Československa v roce 1926. Kromě toho, a to je třeba zdůraznit, on byl ve své době známý a chválený překladatel. Překládal zejména francouzskou a anglickou literaturu, poezii i prózu. Ale pokud kde o jeho vlastní poezii a prózu, on byl natolik skromný a plachý, že ji nikdy neoznačil svým jménem. Vycházela u maličkého nakladatele z Kladna, Hermor Lilia se mu dokonce vydával za jakéhosi mladého studenta, který nechce být označen jménem a který poukazuje jenom nakladateli sumu potřebnou k vydání té knihy. Dokonce si zakázal jakoukoliv reklamu té knížky, tam mohl být jen titul, ale jaká je, co je v ní atd., to tam vůbec nesmělo být, to si zakázal.

Ostatně o dvojdomé totožnosti toho překladatele Bíbla a básníka Lilii věděli v té době prokazatelně jenom dva lidé: kritik A. M. Píša a překladatel Jindřich Hořejší, který spolu s ním pracoval ve statistickém úřadu. Ale oba se museli zapřisáhnout, že ho neodhalí za jeho života. Kdo byl Hermor Lilia, se tak lidé dověděli až ve 30. a 40. letech, kdy už byl jako básník vlastně zapomenut."

Byla to skutečně skromnost, nebo se z nějakých prozaických důvodů styděl přihlásit se k tomu dílu?

"Ne, ne, ne. Ta poezie je hluboce zamyšlená, řekl bych až filosoficky zamyšlená a dokonce v něčem chce až korespondovat s určitými esoterickými směry, východními mudrci, učeními atd. Možná že ta anonymita taky trošku spadá do tohoto duchovního areálu, abych tak řekl. On se rozhodně nestyděl, pro něj to jeho autorské já bylo naprosto nedůležité, vzhledem k tomu, co on psal. On nepsal nějaký svůj básnický deník, jak se dneska poezii většinou rozumí. Jeho prožitek té nenápadné - to se tam opakuje mockrát - světelné monády v obrovských prostorách kosmu, té anonymní monády, světelného bodu, který velice plaše, až do zapomenutí, se někde skrývá v koutech vesmíru... tak jemu to přišlo nepatřičné, ještě ukazovat své vlastní básnické svaly. Skutečně to byla hluboká, ponorná básnická skromnost a pokora, kterou můžeme srovnat s pokorou nějakých anonymních indických a čínských mudrců."

Pane Matysi, vy jste vzal knížku Osamělý chodec s sebou. Máte tam nějakou oblíbenou báseň, kterou byste teď na ukázku přečetl?

"Já tam mám oblíbené všechny... Pokusím se, i když je to poezie v něčem velmi složitá a jazykově velmi originální..."

Prvé jaro

*

Slabý vzduch se uzdravuje,

jdu někdy neviditelným keřem blaha.

Říms myšlenka zrůžovělá

tetelí se prázdnem. Výše

útlý vlček chladné bavlny. -

Později břitký deštík trhá šero,

krátké čárky kácejí se různosměrně.

V nahých prutech z ničeho se rodí

bledá krev hliněného božství.

*

Ve vzduchu někde hnízda prochladlá

a jinde hnízda blaha slabně hýřivého.

Tváře jsou vejce omamné mlhy

světelné, kterou probíhá mnoho zlatých

nitek; pupeny choulostivé

chráněny pouzdrem oparu svítivého.

K ukrytému cíli všechno toužíc

smrtelným pachem nyje černé srdce země.

Široký, rozvlněný van

rozjihlými těly provívá

jak mušelínovou záclonou.

**

Osobnost zapomenutého básníka Hermora Lilii představil v rozhovoru s redaktorem V. Faltýnkem editor knihy Osamělý chodec Rudolf Matys.