Růžena Beandapa: Madagaskar umí překvapit

Kokosový háj s bungalovy

Rodačka z Ústecka je majitelkou cestovní agentury, vedoucí dvou lékáren a prezidentkou místní Alliance Française. Jak se jí už čtvrt století žije na Madagaskaru? Více v dalším díle Češky v Africe. 

Chameleoni | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Madagaskar jsem navštívila poprvé v roce 1993, krátce po otevření českých hranic. Byl to hotový ráj na zemi, ale protože jsem dokončovala studium, tak jsem nemohla zůstat a vrátila jsem se do Česka. Na trvalo jsem se přestěhovala až o čtyři roky později. Začátek nebyl jednoduchý. Kromě nového jazyka, kultury a velmi odlišného prostředí jsem si musela zvykat na opětovný život s manželem, protože jsme se neviděli celé čtyři roky. Začala jsem se učit anglicky, postupem času jsem zapracovala na svojí francouzštině a doposud se učím malgašsky. A právě studium jazyků mě postupnými kroky dovedlo tam, kde jsem dnes.

Od farmacie k turismu

Lékárna | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

S manželem jsem se seznámila při studiu farmacie. V okamžiku, kdy jsem na univerzitu nastupovala, on byl v posledním ročníku. Ale díky zásahu osudu musel zůstat o rok déle, protože čekal na zpáteční letenku v rámci svého stipendijního programu. Není překvapivé, že po návratu z Česka na Madagaskar otevřel svou vlastní lékárnu. Ze začátku jsem mu vypomáhala, ale postupem času jsem ji začala řídit. Nyní máme dvě lékárny, jednu v sociálně slabší oblasti, druhou v bohatší, a obě mám na starosti já.

Lékárna | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Všechny mé kroky v podnikání na Madagaskaru nějakým způsobem uvedli v pohyb správní lidé na správném místě. Přes svou ukrajinskou učitelku angličtiny jsem se seznámila s ředitelkou školy nabízející studium turismu. Začala jsem tedy studovat a později si otevřela cestovní agenturu. Má cestovní kancelář Lemuria Travel se zaměřuje především na české a slovenské turisty, kteří chtějí poznat Madagaskar očima místních. Velmi mě baví prezentovat Madagaskar a myslím, že po čtvrtstoletí na tomto ostrově mohu nabídnout zajímavý pohled na místní život. Čím déle tu jsem, tak si uvědomuji, že se mám stále co učit. Místní kultura a zvyklosti mají mnoho tváří, do kterých není jednoduché proniknout.

Naše ubytování | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Madagaskar je neuvěřitelný, každý asi ví, že příroda je tu pětihvězdičková. Existuje tu ale i velká chudoba a nyní určité oblasti na jihu čelí kvůli největšímu suchu za posledních čtyřicet let hladomoru. Podle světového potravinového programu je toto sucho prvním hladomorem způsobeným klimatickou změnou, domnívám se ale, že v tom hraje roli i místní politika. Opatření na zadržování vody v krajině či státní kontrola pálení lesů a kácení stromů jsou minimální. Lidé tuto katastrofu musí zvládnout sami, i přesto, že do země proudí miliony v rámci humanitární pomoci.

My máme hodinky, Malgaši mají čas

Jednou z mnoha výzev života na Madagaskaru je čas a plánování. Jediné pravidlo, na které se tu dá stoprocentně spolehnout je to, že nikdy nebudou věci tak, jak se naplánovaly. Platí to všude, i v cestovním ruchu. Výstižný je místní výraz lera gasy nebo lera elastika, což znamená malgaššký či elasticky čas, protože čas je tady opravdu natahovací. My máme hodinky, neustále kontrolujeme, kolik je hodin, zatímco místní na Madagaskaru jsou ti, kdo mají opravdový čas.

Oceán | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Složité na madagaskarském natahovacím času je to, že se často nedodržují smlouvy nebo dohody, i když jsou několikrát potvrzené. Jako majitelka cestovní kanceláře musím neustále potvrzovat, zda ubytování, doprava či jakýkoliv program platí, i přestože je vše zaplaceno. Na druhou stranu to má pro turisty určitý šarm, nahlédnou tak do úplně jiné kultury. Já si na to neustále zvykám, mé návštěvníky se na to snažím upozornit předem. Dovolené a výlety vždy zatím dopadly dobře, i když třeba ne podle plánu. Člověk zkrátka musí být neustále připraven na všechno. Při jedné z posledních výprav se neustále rozbíjelo jedno z aut. Náš řidič to vyřešil tak, že využil svých pár českých slov a snažil se situaci hostům vysvětlit. Kromě toho vytáhl z kufru kytaru a začal hrát tradiční malgašské písně. Nálada se okamžitě zlepšila a situace se pak stala jedním z exotických příběhů, kteří si hosté odvezli z Madagaskaru domů.

Věřím na angažovanost v komunitě

Hosté a zaměstanci cestovní agentury | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

S manželem máme tři děti, dvě dcery a syna. Nejstarší dcera a syn studují ve Francii, naše nejmladší odešla na studium letos. Doma jsme zůstali jen sami s manželem. Všechny naše děti studovaly na francouzském lyceu v Toamasině, kde žijeme, a protože jsem chtěla proniknout do fungování lycea a mít šanci ovlivnit rozhodování o důležitých věcech, tak jsem se stala součástí školní rady. Tuto funkci jsem zastávala osm let.

Sbírka na pomoc lidem postiženým hladomorem | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Také jsem členkou organizace sdružující podnikatelky z oblastí Indického oceánu (L'entreprendre Au Feminin Ocean Indien). Organizace pořádá pravidelná setkání s cílem výměny zkušeností žen, které v této geografické oblasti podnikají. Součástí institutu jsou podnikatelky z Madagaskaru, Komor, Seychel, Mauriciu nebo Redrigues a Reunion. V současné době všechny bojujeme s následky koronaviru a zkoušíme obnovovat naše podnikání.

Sbírka na pomoc lidem postiženým hladomorem | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Nejnověji jsem také byla zvolena prezidentkou francouzské aliance Alliance Française, která slouží k rozšiřování francouzštiny a frankofonní kultury skrze pořádání kulturních akcí nebo výuky francouzského jazyka. A to je i náplní mé práce jako prezidentky. Vytváříme program akcí, rozhodujeme o finančním řízení nebo o tom, jak aliance v Toamasině bude pokračovat a v čem se bude angažovat. Nyní jsme třeba zastřešovali dobročinnou akci jednoho z členů řídící rady, jejíž výtěžek půjde na pomoc rodinám zasažených hladomorem.

Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra

Kokosový háj s bungalovy | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Madagaskar mě i po těch letech, co tady žiju, dokáže překvapit. Zároveň malgašská filozofie života může být obrovskou inspirací. Lidé žijí v klidu, mají čas, nikam se nehoní a žijí přítomným okamžikem. To krásně vyjadřuje i jejich pořekadlo „minulost patří předkům, budoucnost bohu, přítomnost nám.“ Lidé na vesnicích žijí ze dne na den, typickým svatebním přáním pro novomanžele je 7 dcer a 7 synů. Ve městech už je to samozřejmě jiné, tam lidé žijí více ve spěchu každodenního života. Já se v přítomnosti ještě žít nenaučila. Byla jsem zvyklá na nalajnovaný způsob života, nyní vím, že pokud něco neovlivním, tak se nemá smysl nervovat. V tom okamžiku se snažím zastavit, nadechnout a nebýt tak uspěchaná. Schopnost vidět život i jinýma očima, než se kterýma jsme vyrostli, je obrovský dar.

Naši hosté | Foto: Soukromý archiv Růženy Beandapy

Život na Madagaskaru zkrátka plyne jinak. Nyní se pomalu obnovuje podnikatelský život po pandemii a já doufám, že se nám podaří dostat na návštěvu do Česka, hlavně kvůli našim dětem. S nejstarší dcerou jsme se viděli naposledy před dvěma lety, doma už nebyla čtyři roky. Také doufáme, že se nám podaří být doma na Madagaskaru opět jako celá rodina, i když třeba jen na krátkou dobu. Doma sice máme i v Česku, ale přece jen děti vyrůstaly a strávily většinu života na Madagaskaru, tak jim nyní chybí. A ony nám.

Autor: Zuzana Mukumayi Filipová
klíčová slova:

Související

  • Češky v Africe

     Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.