S Luborem Šušlíkem o bojích o rozhlas i o konci druhé světové války

Radio Praha vám u příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války přináší i vzpomínky pamětníků. Dnes pro vás máme vyprávění Lubora Šušlíka, který se jako sedmnáctiletý mladík účastnil nejen bojů o rozhlas, ale vlastně celého pražského povstání. Tou dobou už za sebou měl dokonce odsouzení k trestu smrti kvůli nedovolenému ozbrojování. Souhrou šťastných náhod ale rozsudek nebyl vykonán a Lubor Šušlík se na konci války dostal domů do Prahy. S Luborem Šušlíkem si povídala Martina Lustigová.

Lubor Šušlík, foto: ČTK

5. května 1945 Lubora Šušlíka vyburcovalo k aktivitě volání rozhlasu o pomoc. "Chtěl jsem se taky připojit k tomu, co se tady děje,"říká Lubor Šušlík. Na začátku povstání ale neměl k dispozici žádnou zbraň. A bez ní by v povstání nebyl moc platný. U rozhlasu se ale dostal do skupiny povstalců, kteří se chtěli do rozhlasové budovy dostat přes střechy: "A tak jsem se tam skamarádil s jedním mladým četníkem. Řekl jsem: ´Hele, bratře, ty máš flintu a ještě pistoli. Půjči mi tu pistoli a budeme se navzájem doplňovat a krýt.´ A potom jsme jako veverky po žebřících a za pomoci lan vylezli na budovu rozhlasu. Tam už bylo před námi několik lidí a vypáčili tam takové kovové dveře, myslím, že od výtahové šachty. A pak jsme postupovali."

Postup ale nebyl hladký, na chodbách povstalci naráželi na Němce. Střílelo se. Lubor Šušlík brzy přišel o veškerou munici a byl poslán, aby povstalcům obstaral další náboje a granáty. To se mu povedlo a vrátil se do bojů o rozhlas. "Mezitím ale napadlo naše hasiče, že přijeli s proudnicí. A tou nejsilnější vodní proudnicí těmi rozstřílenými okny pustili na hájící Němce proudy vody. Oni v tu chvíli byli samozřejmě překvapeni, navíc oslepeni tou vodou. A to stačilo k tomu, že jsme za úžasného řevu zaskočili tuto skupinu tak dalece, že stáli už s rukama vzhůru, celí mokří jako hastrmani. No a pak začalo vyjednávání se zbytkem té skupiny, která se nakonec vzdala, protože nějaká další skupina našich policistů se dostala do rozhlasu. Rozhlas byl kolem šesté hodiny večer dobyt a Němci kapitulovali."

Lubor Šušlík pak několik hodin držel hlídku v budově rozhlasu. Potom byl spolu s dalšími odvelen do kasáren Jiřího z Poděbrad, kde se formovala povstalecká armáda. A kam se dostal dál? "My jsme potom bojovali v Jindřišské ulici o poštu, o Legiobanku, bojovalo se o Masarykovo nádraží a na celé řadě dalších míst. Poslali nás až na Lobkovicovo náměstí posílit posádku, která tam bojovala na barikádě. Takže člověk viděl víc míst, viděl i víc barikád a viděl i to úžasné nadšení a jednotu našich lidí, kteří nás všude povzbuzovali."

A jaké byly první hodiny po osvobození? "Musím říct, že Praha jásala, opravdu jásala. Lidé objímali sovětské vojáky, líbali se s nimi. I já jsem naskočil na jejich náklaďák a projížděl jásajícím davem. Připadal jsem si jako jeden z těch vítězů, z těch hrdinů. Tak nějak pateticky, vždyť mi bylo necelých sedmnáct. Projeli jsme celou jásající Prahou až někam na Spořilov a bylo to nádherné, protože těch polibků žen a dívek, ale i starců bylo nesčetně. Hlaveň flinty jsem měl úplně zacpanou od kytiček šeříku od děvčat. A byl to úžasný pocit štěstí a radosti, že jsme na té vítězné straně, že jsme konečně válku vyhráli a že potupa Mnichova z roku 1938 je konečně vyrovnaná,"říká v rozhovoru pro Radio Praha Lubor Šušlík, který v sobotu získal vyznamenání Bojovník rozhlasu.