S Tomášem Kostou o roce 1968
S dnešními Historickými obzory se vrátíme do roku 1968. S profesorem Tomášem Kostou si budeme povídat o jeho odchodu z Československa i o tom, jak se mu v prvních měsících vedlo za hranicemi. Rubriku připravila Martina Lustigová.
"Když Rusové 21. srpna vstoupili, vzbudili mě a hlásili mi to. Česká vlastnost je schůzovat, byla a bude. Byla schůze Čechů, ono nás tam bylo hodně, asi dvacet, a řešili jsme, co budeme dělat. Každého se ptali: ´Co budeš dělat?´ Já jsem říkal: ´Pokud se bude bojovat, tak se musím vrátit. Pokud se nebude bojovat, tak my už máme za sebou v různých režimech 16 let v kriminálu, já odejdu, mám dvě děti. Já vím, že já můžu být statečný, ale děti nebudou studovat a to se nedá dohonit. Půjdu ven s úkolem pomáhat české kultuře, což se mi naštěstí podařilo.´"
Čekal jste, že se bude bojovat?
"Ne, nečekal. Doufal. I když to by bylo marné. Ale já myslím, že je tragédie, že národ v jednom století dvakrát složil zbraně bez jediného výstřelu. A to určitě hraje roli, ale s tím jsme se ještě nevyrovnali. Jestli se mělo nebo nemělo, nechci hodnotit. Ale fakt je, že Poláci šli s koňmi proti tankům. A my jsme dvakrát v jednom století složili zbraně."
Bylo vaše rozhodování, jak dál, těžké?
"Podívejte se, to rozhodování bylo lehké, protože jsem nevěděl, co bude. Odejít ze země, pro mě, který jsem strávil mládí v koncentráku, je nesmírně těžké.K tomu musíte mít určitou naivitu, kterou jsem si zachoval dodnes. Já vám řeknu malý příklad. Seznámil jsem se s Pavlem Tigridem a on se ptal: ´Co budeš dělat?´ Já jsem mu odpověděl: ´Pavle, já musím dělat, já se musím stát ředitelem nakladatelství a pomáhat kultuře.´ On byl tak slušný, že mi neřekl, že jsem se zbláznil, abych koukal spíš něco vydělat. Ono mi to do roka vyšlo."
"Syn dělal tlumočníka, dostal stipendium a byl oficiálně měsíc v Americe. V červenci, když jsme se loučili na letišti, jsem mu říkal: ´Michale, když přijdou Rusové, nevracej se. Já jsem zažil, že děti se kvůli rodičům vrátily a zemřely v lágru. Nevracej se, máš naše jméno, zachovej rod.´ Ale to bylo spíš takové koketování. Žena byla v rozhlase, dcera chodila do školy. Já jsem ještě ten večer volal a řekl jsem:´Danico, já si prodloužím služební cestu.´ A ona mi řekla: ´Nevracej se.´ Zřejmě už byly nějaké seznamy lidí... Žena řekla: ´Okamžitě přijedu.´ Šla na hranice, s kufrem přes hranice, dovezli ji do Vídně, u Schwarzenberga už jsme měli ubytování. Dcera se k nám přidala za týden, matka ji dovezla do Vídně. Tehdy byly otevřené hranice, kdo chtěl utéct, tak až do roku 1969 mohl."
Co jste museli řešit dál, potom, co se rodina sešla?
"Někdo z vašich posluchačů asi četl Remarqua. My jsme tam seděli, také jsme pili koňak a mluvilo se o tom, kam jít, do které země. Přesně totéž. Já jsem tam ještě byl i s Kunderou, atd. Já jsem měl stanovisko: pryč z Evropy. Já jsem měl bratrance v Austrálii, říkal jsem si, že už nechci, že jsem se tolikrát mýlil, že Evropa nestojí za nic. Já půjdu a budu pást kozy nebo ovce,... Žena a syn ale řekli: ´My do Austrálie nepůjdeme.´ Danica mi řekla: ´Ty umíš poměrně dobře německy, anglicky ne tak dobře. Intelektuálové to měli vždycky v Česku špatné. Když tady budeme mít úspěch finanční i jiný, zůstaneme v Evropě.´ Dobrý manžel poslechne ženu, se kterou teď jsem 59 let, ne?"
V Rakousku se v roce 1968 vzedmula obrovská vlna solidarity s uprchlíky. Zažila ji i rodina Tomáše Kosty?
Jaké byly vaše další osudy? Zůstali jste v Rakousku?
"Kolem nás byla řada vyslanectví, tak jsme je obešli. Já jsem šel napřed na německé velvyslanectví, kde mě velice přátelsky přijali. Ptal jsem se, co by bylo možné, jak to vypadá v Německu. Mladý konzul říkal: ´To není vůbec žádný problém, vy jste byl tři roky v lágru. Otec byl Čech, ale profesorem na německé škole, čili vy umíte také německy. Půjdete na čtrnáct dní do sběrného tábora a tam vám vyřídíme azyl, pasy a dostanete peníze za lágr, atd.´ No a já jsem mu řekl: ´Podívejte se, já jsem si přísahal jednu věc - já už nikdy nepůjdu do německého lágru, i když je s koupelnou, třeba růžovou. Nejdu.´ Přišel jsem domů a řekl jsem to ženě. A šli jsme k Švýcarům a odešli jsme do Švýcarska. Švýcarsko ale pro intelektuály není nejvhodnější země. Tam je fajn být milionářem, tam je fajn být doktorem nebo chemikem. Ale ono to je malé... A být intelektuálem nebo nakladatelem... Celkem nemáte budoucnost. A já jsem takový naivní a ctižádostivý a vždycky jsem si myslel, že něčeho dosáhnu. A po půl roce jsem zjistil, že to nejde. Napsal jsem do Německa. V mé rodině byli mezi válkami hodně němečtí sociální demokraté, čili jméno mého otce a nás bylo známé. Dostal jsem dvě nabídky do nakladatelství v Hamburku a v Mnichově. A za čtyři měsíce jsem se stal ředitelem velkého beletristického nakladatelství. Ale poněvadž jsem byl z Pražského jara, ne že jsem byl tak chytrý."
Nyní je Tomáš Kosta poradcem ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga.
