Sabina Zikmundová: Gruzínci jsou nesmírně pohostinní, host je pro ně darem od Boha
Sabina Zikmundová žije už několik let ve Velké Británii. Po studiích se ale rozhodla vycestovat v rámci dobrovolnického projektu a za svůj cíl si zvolila Gruzii.
Nedávno jste se vrátila z přibližně osmiměsíčního dobrovolnického projektu v Gruzii. Co přesně vaše práce obnášela? A proč jste si vybrala zrovna tuto zemi?
„Do Gruzie jsem odjela jako dobrovolnice v rámci projektu Evropská dobrovolnická služba, který spadá pod Evropskou unii. Už předem bylo dohodnuto, že budu spolupracovat s místní mládežnickou organizací neboli Youth Organisation, jak to v Gruzii nazývají. Pracovala jsem tedy s gruzínskou mládeží i dětmi a dospělými ve věku od 6 do 25 nebo 30 let.
Mohla jsem se svobodně rozhodnout, jakým aktivitám bych se chtěla věnovat, učila jsem tedy angličtinu a španělštinu a vytvářela různé workshopy v rámci „Active Citizenship“, což by se dalo přeložit jako občanská aktivita.
Zabývala jsem se také udržitelným rozvojem a ekologií, ale mou srdcovou záležitostí byly projekty na podporu ženského zdraví. Otevírala jsem tedy pro Gruzii různá tabu témata, jako je menstruace a menstruační zdraví, ale i psychologický rozměr hormonálních změn v průběhu dospívání, jako jsou například sebepřijetí, sebeláska. Cílem bylo podpořit mladé lidi, teenagery v tom, aby věděli, co se s nimi děje, mohli nacházet sami sebe a žít šťastný a spokojený život.“
Jak lidé k tématům, jako je právě menstruace, v Gruzii přistupují?
„Je to často bráno jako tabu, což je dáno společností, která je kolektivistická, a zároveň i náboženstvím. Gruzie je opravdu věřící země a už v rámci ortodoxního pravoslavného náboženství existují restrikce cílené na menstruující ženy, například se v kostele nesmějí dotýkat ikon. Samotný menstruační akt je považován za něco nečistého, špinavého. To s sebou nese mnoho přidružených pocitů, například, že jde o něco nesprávného, co by se mělo zakrýt, o čem by se nemělo mluvit atd.
V Gruzii je toto téma tabu i z toho důvodu, že se o něm moc neučí na školách, i když je to hodně individuální, už jsem se setkala i s osvícenějšími učiteli, kteří o tom se studenty mluvili. Avšak ve většině případů, jakmile v hodinách biologie došlo k tomuto tématu, učitelé kapitoly přeskočili a řekli, ať si to žáci nastudují sami. To samé se dělo v rodinách. Rodiče o tom s dětmi často vůbec nemluví.
Když mladá dívka dostane menstruaci a přijde s tím, v panice, že krvácí a umírá, za rodinou, tak není vůbec předem informovaná o tom, co se s ní děje, kdy k tomu dojde a vlastně to nedokáže zpracovat. Dívkám pak dlouho trvá, než si najdou vztah samy k sobě a ke svému tělu.“
O pobytu v Gruzii jste publikovala několik článků. V jednom z nich píšete, že gruzínští muži jsou na jednu stranu velmi zdvořilí a galantní, ale na tu druhou jste na ulici byla často vystavena tzv. catcallingu. Co na Vás muži křičeli? Docházelo k tomu proto, že na první pohled poznali, že jste cizinka?
„Myslím, že to bylo dáno přesně tím, že jsem cizinka. Jako Gruzínka jednoduše nevypadám a ani se tak neoblékám. Když do Gruzie přijedete, poznáte to na první dobrou. Pokud jde o to, co na mě pokřikovali, tak v gruzínštině nejsem moc zběhlá, tudíž jsem nerozuměla doslovnému obsahu, ale kontextu ano. Často ani nešlo o to, že by na mne pokřikovali z dálky, ale že mě nějakým způsobem konfrontovali zblízka, narušili mou osobní zónu.
Například ke mně přistoupil zezadu muž, a aniž by se mě dotázal třeba na jméno, nebo prohodil nějakou zdvořilostní frázi, rovnou se zeptal, jestli mám manžela a ukazoval na prstýnek na ruce. Když pochopil, že gruzínsky ani rusky moc neumím, snažili jsme se nějak domlouvat. To se stalo totiž ještě na začátku, kdy jsem byla taková poslušná holčička a snažila se se všemi vycházet, než jsem pochopila, že takové jednání nemá efekt. Pak jsem už byla rázná. Aniž bych chtěla, ten muž mě pořád doprovázel a neustále dorážel, přestože jsem mu řekla, že přítele sice nemám, ale nemám o něj zájem a ať mě nechá být. Pak to gradovalo, až jsem na něj začala křičet, že toho mám plné zuby. V ten moment se dotyčný začal smát, což mě vyprovokovalo ještě víc.“
V článcích jste ale zmiňovala i pohostinnost, kterou v sobě Gruzínci mají. Vybavíte si v souvislosti s tím nějakou vzpomínku, která Vám utkvěla v paměti?
„Vzpomínám si na Vánoce, kdy jsem je trávila v Gruzii a nejela domů. Nebyla to ale má první zkušenost s Vánocemi mimo Čechy a rodinu, žiji na různých místech v zahraničí už šest let. Dostala jsem pozvání od své gruzínské koordinátorky, abych Vánoce strávila u jejich rodičů, kteří žili na vesnici. Přišlo mi to nádherné, protože jsem vždy byla vychovávána v tom, že Vánoce jsou intimní rodinnou záležitostí, takže ctím a respektuji osobní prostor, který si rodina spolu udržuje.
Tím, že jsem tam ale přišla jako host, a pro Gruzínce je host dar od Boha a nesmírně si ho váží, tak pro mě vážně udělali první poslední a ta gruzínská rodina mě opravdu přijala jako za vlastní. Neustále mi nabízeli něco k jídlu, tak jsem pořád jedla samá výborná jídla. Také mě nechali podojit jejich kravku, to bylo poprvé v životě, co jsem dojila krávu. Kdo má v dnešní době takovou zkušenost?
Napadá mě také ještě jeden příběh, který mě strašně vzal za srdce. Taková maličkost, která člověku utkví v hlavě. Byla jsem v Tbilisi, procházela se a bavila s jedním svým kamarádem z Polska, mluvili jsme v polštině. Bylo to zrovna v čase, kdy vypukl konflikt na Ukrajině. Nějaká gruzínská babička ke mně přišla a nabízela mi svazek květin. Říkala jsem si, že je to taková ta běžná praxe, kdy vám něco prodávají, obzvláště cizincům, když mluvíte jiným jazykem. Myslela jsem, že po mně chce peníze, a tak jsem opakovala, že nic nechci. Ona najednou začala něco říkat a ptala se, jestli nejsem z Ukrajiny, polština je asi trochu podobná ukrajinštině.
Říkala jsem, že ne, ale najednou začala povídat o tom, že její syn je na Ukrajině a dala mi ten svazek květin zadarmo. Asi jsem jí někoho připomínala, nebo to možná byl jen akt zdvořilosti, laskavosti. To mi utkvělo v hlavě.“
Bavila jste se s Gruzínci o současném konfliktu na Ukrajině? Jak jej vnímají?
„To je na dlouhé vyprávění. Samozřejmě strašně podporují Ukrajinu a její nezávislost, a to i vzhledem k situaci v Gruzii, kdy Rusko okupuje dvacet procent gruzínské půdy, tedy Abcházii a Jižní Osetii. S Ruskem měli problémy už v minulosti. Sami mají na kahánku a vědí, že je to jen otázka času, ať chceme, nebo ne. Kdyby Rusko podniklo invazi do Gruzie, tak jako to udělalo na Ukrajinu, tak Gruzie nemá absolutně šanci.
Moc dobře si to uvědomují, takže i právě proto lze opravdu ve velkém počtu vidět ukrajinské vlajky, jsou naprosto všude, na billboardech, v metru, na náměstích apod., všude je vidět heslo „Slava Ukraini“. Mají třeba obrázky, kde je vlajka, napůl gruzínská a napůl ukrajinská. Je důležité, jak konflikt vnímají, protože gruzínská vláda je proruská, oficiálně se do dneška proti konfliktu striktně nevyjádřila, protože sympatizuje s Ruskem. Ale Gruzínci jsou silně proti, takže je vidět rozpor v ideologii mezi vládou a občany.“
V Gruzii jste bydlela v průmyslovém městě Rustavi. Podle fotografií, které jsem viděla, město zrovna přívětivě nevypadá. Našla jste si přeci jen něco, co se Vám líbilo?
„Já to spíš brala tak, že jsem tam přijela s nějakým záměrem, na zkušenost, a když mi to prostředí nepřipadá přívětivé a nelíbí se mi, tak si to připustím. Ze začátku mě to strašně trápilo, ale říkala jsem si, že to není tak strašný, že to bude dobrý…
A že není tak hrozné, že ty ošklivé budovy jsou úplně rozpadlé, je tu strašný smrad, puch. Nebyla jsem upřímná vůči sobě a strašně mě to pak začalo žrát zevnitř. Věděla jsem, že pokud tam mám žít rok, tak to dlouhodobě nevydržím. Možná by to někdo bral jako stěžování si. Já už jsem pak ale to průmyslové město ani nijak nevnímala, asi jsem otupěla. Nejspíš se to stane komukoli. V podmínkách, kde žijete, si zvyknete.“
Vzpomenete si na nějaká místní pravidla nebo zvyky, které nejsou tak zřejmé, ale měli bychom je dodržovat a je lepší je znát před tím, než se člověk do Gruzie vydá?
„Napadá mě návštěva kostelů, ta asi nemine nikoho, kdo se do Gruzie vydá. Tam pro mne novinkou bylo, že ženy nemusí mít zakryté jen vlasy a hlavu, ale zároveň i kolena a kalhoty samy o sobě nestačí. Mnohdy tam byly takové široké zavazovací sukně, které si musíte kolem sebe obvázat, abyste zakryla kolena.
A také smlouvání. Nevím, jestli to je tradice, já si na to za těch osm měsíců nezvykla. Když jdete na tržiště s ovocem a zeleninou, tak je zvykem s místními smlouvat. Mně to bylo strašně nepříjemné, doteď nevím, kde je ten průměr, od kterého bych se měla odpíchnout. Také se říká, že obchodníci mají odlišné ceny pro anglicky mluvící, protože kdo mluví anglicky, je považován za Američana, což znamená neskutečného zbohatlíka. Druhá cena je pro rusky mluvící a třetí pak pro Gruzínce. Smlouvání se týká třeba i půjčovny aut, tržiště nebo čehokoli jiného.“
