Šamanské rituály i cestu s Rallye Dakar zažila Jitka Juliet Navrátilová

Myslet srdcem, tak se jmenuje prvotina Jitky Juliet Navrátilové. Půl života prožila v Česku, půl v Londýně, kde pracuje jako profesionální průvodkyně. Zabývá se technikami osobního rozvoje a šamanismem. Své vážné autoimunitní onemocnění se rozhodla vyléčit netradičně. Odjela do Jižní Ameriky, kde vyzkoušela místní prastarou medicínu a zažila řadu rituálů. Do Česka se pravidelně vrací, a přišla i do Radia Praha.

Vy jste autorkou knihy Myslet srdcem s podtitulem Psychedelická cesta Latinskou Amerikou. To už samo o sobě napovídá, kam vedla vaše cesta, a dává nahlédnout, jaká byla. Vy jste v devatenácti letech odjedla do Berlína a potom do Anglie.

„Ten důvod se váže k tématu mé knížky Myslet srdcem. Je to synonymum k naslouchání intuice. Už v dětství jsem byla přesvědčená, že mám odjet a usadit se v Anglii. Říkala jsem rodičům, že jakmile to půjde, tak odjedu. Protože jsem se ale na základní a střední škole učila německy, tak jsem si ji chtěla zdokonalit, a proto jsem udělala krátkou dvouletou zastávkou v Berlíně. Ale věděla jsem, že pojedu do Anglie. Když jsem přijela trajektem a viděla ty bílé útesy Doveru, tak mi poskočilo srdce. Opravdu jsem cítila, že můj domov se přibližuje".

Měla jste pocit naplnění, když jste tam potom žila?

„Určitě. Na rozdíl od Čechů, kteří si tam jedou na rok vydělat, za kariérou nebo se vdát, což se taky stává, jsem byla rozhodnutá začít pořádně. Potřebuji vzdělání, potřebuji se naučit výborně jazyk, a dostat se na úroveň Angličanů, abych mohla mít dobrou kariéru a usadit se tam. Za tím jsem si šla a pilně studovala. Měla jsem spoustu prací. Nebylo to jen průvodcování, to dělám posledních sedm let, a na to jsem speciálně studovala. Začala jsem od píky, od uklízečky přes recepční v hotelech, cestovní kancelář, realitní kancelář, ve vězení až po průvodcování. To mě naplňuje a baví, ale začátky samozřejmě nebyly jednoduché".

Co jste dělala ve vězení?

„Pracovala jsem tam pro britské zdravotnictví. Byla to zajímavá zkušenost, dělala jsem tam jen rok. Přísná ostraha, 1700 mužských vězňů ve starém viktoriánském vězení. Musela jsem si projít vězeňskou školou, kde mě učili i sebeobranu, byl to velice zajímavý zážitek".

Vy jste pak začala i kvůli nemoci cítit, že se sebou potřebujete něco udělat.

„Jednalo se o dvě autoimunitní nemoci. První se začala ukazovat, když mi bylo kolem 24 let. Byla to revmatoidní artritida, kdy se mi nafoukly prsty tak, že jsem nemohla skoro nic držet v ruce, měla jsem omrzliny i v létě, velice to bolelo. To jsem v tu dobu několik let ignorovala. Pak to vyvrcholilo druhou nemocí, to je lupus, říká se mu také velký podvodník, protože se schovává za symptomy jiných nemocí. Ta revmatoidní artritida byla jeden z těch symptomů, ale nejhorší pro mě jako pro aktivního člověka byla chronická únava".

A proč jste se vydala právě do Latinské Ameriky?

„Já jsem byla šamanskou praktičkou už mnoho let před tím, udělala jsem si trénink v Anglii. Už od osmnácti dělám meditace, zajímám se o seberůst a o alternativní formy léčení. Samo se to jakoby nabízelo. Latinská Amerika má stále svoje šamany, svoji prapůvodní medicínu, se kterou pracují".

Byla jste schopna poznat, jestli na vás někdo tzv. nešije boudu, a něco vám může podstrčit?

„Já se spoléhala na svůj pocit, a to mě opravdu vždycky pomohlo. Narazila jsem na takového člověka, a srdce mi řeklo: ne, ne. Ten z tebe chce jen vytáhnout peníze, a kdoví co ještě. Měla jsem naštěstí už na začátku dobré kontakty. Přes ně jsem se dostala k dalším kontaktům až do té Amazonie. V knize hodně píšu o tzv. ayahuascovém turismu. Člověk si musí dávat velký pozor. Snaží se z turistů vytáhnout peníze a zneužívají to své kulturní dědictví, za což se považuje tahle medicína".

Jak dlouho trvala ta první cesta. Vy jste velké cesty do Latinské Ameriky podnikla dvakrát. Kolik zemí jste při své první cestě prošla?

„Obě ty cesty trvaly zhruba půl roku, ale já se do Latinské Ameriky vracím každou zimu. Třeba na dva měsíce nebo jen na tři týdny. Ani jsem nepočítala, kolik zemí jsem navštívila, ale mohu říci, že je jen pár států z Jižní a Latinské Ameriky, kde jsem nebyla".

Setkala jste se tam s několika rituály. Co to je andský kaktus San Pedro a při jakých rituálech se používá?

„Stejně jako ayahuasca i San Pedro je psychedelická medicína. Ten kaktus se používá k tomu, aby se člověku jakoby otevřela brána do podvědomí a do ostatních vrstev vědomí. My, co máme autoimunitní nemoci, bereme prášky, které jakoby ještě utlačují ten imunitní systém".

Překvapilo vás při meditaci něco, co jste se o sobě dozvěděla?

Jitka Juliet Navrátilová: Myslet srdcem|foto: nakladatelství Práh

„Člověk si myslí, že zná sám sebe. Ale když vidí to své já v tom nevědomí, tak je to až jakoby jiná osoba, což je někdy šokující. S tím se potom člověk musí vyrovnat. Já jsem si třeba během těch rituálů připustila něco, co jsem si nechtěla připustit celý život, ač jsem to tajně věděla, a to je, že jsem byla znásilněna jako dítě. To je taky jeden z těch velkých střípků, které zapříčinily tu nemoc, že si člověk neváží vlastního těla. Jsou to docela velké pecky, na co člověk může přijít. Když se s tím vyrovná, tak si myslím, že to vyléčení je pak otázka času".

Potkala jste při cestách nějaké Čechy?

„Určitě a vždycky mě to velice potěšilo. Na baťůžku mám přišitou českou vlaječku. Občas se mi stalo, že Češi za mnou utíkali a mávali na mě. Nebo jsem zaslechla češtinu. Já cestuji vždycky sama, tak ani nemají tu možnost zjistit, že jsem Češka. Na poušti v Chile jsem si třeba stopla český tým Rallye Dakar. Uprostřed Amazonie v malinkaté vesničce jsem narazila na jednoho pána, ze kterého se taky vyklubal Čech. Cestu obohatí, když potkáte nějakého krajana".

Když skončila první cesta a přijela jste zpět do Anglie, byl to šok?

„Naprostý šok. Tak je to vždycky. Já jsem cestovala už dřív po Asii a člověk má kulturní šok, když odjede, a pak když se vrátí. Já jsem měla vždycky pocit, že se vrátím už zdravá, jenomže takhle to není. To vyléčení trvá tak dlouho, dokud se člověk nepoučí. Já se naučila hodně, ale pořád jsem byla ambiciózní a honila se. Nejen, že jsem byla dál nemocná, když jsem se vrátila, k tomu ještě šok, že jsem zpět v osmimiliónovém městě, a člověk neví, co sám se sebou. To vyléčení přišlo až postupně".

Přišla druhá cesta. Opět Jižní Amerika. V čem byla jiná?

„Při té první cestě jsem na začátku absolvovala všechny rituály a pak už jsem si jenom užívala cestování, chodila po památkách a chodila s klukama. Ta druhá cesta byla víc soustředěnější. Ty rituály jsem dělala během celé cesty. Nejenom už jen v Peru a Ekvádoru, ale i v Latinské Americe. V Guatemale jsem pracovala s kakaem, v jižním Mexiku s lysohlávkami. Už jsem začínala vidět tu skládanku té své nemoci mnohem jasněji. Kromě toho úžasné zážitky a dobrodružství".

Pak jste se vrátila a pracujete jako průvodkyně. Provázíte turisty v Londýně nebo po světě?

„Já jsem zaměřená na Británii, a specificky na Londýn a okolí. Většinou provázím německy mluvící turisty nebo Američany. Čechů mám velice málo. Provázím v Britském muzeu, v Národní galerii, dělám tématické procházky po Londýně. Teď beru lidi také na energeticky silná místa. Mimo Londýn ráda provázím v anglických zahradách, po pobřeží. Každý den je jiný, každý den mluvím jiným jazykem, a to mě nesmírně baví".

Jak často se vracíte domů?

„Já jsem odešla v devatenácti. A to bylo před devatenácti lety. Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, tak řeknu, že jsem napůl Češka a napůl Londýňanka. Do Česka jezdím jednou za čtyři až šest měsíců, ale poslední dobou je to častěji a častěji, líbí se mi tu víc a víc. Jmenuji se Navrátilová, a vždycky jsem měla pocit, že to jméno musí něco znamenat. Pomalu se navracím, ale nemám v plánu se tu usadit, Londýn je mi šitý na míru, ale určitě se nějakým způsobem vracím".

Vy jste vydala o svých cestách knihu. Které příběhy z cest vám zůstanou navždy v paměti?

„Ano, na jeden příběh lákám už na začátku své knihy. Ležím na dřevěné podlaze v jedné chatce v Amazonii. Jedná se o specifickou tabákovou dietu, kdy člověk celý týden nejí, je sám v izolaci. Amazonský tabákový šaman k němu chodí každý den s uvařenou šťávou z tabákových listů. Když se to vypije, tak je pak člověku hrozně špatně, zvrací, celý týden nespí, protože to má velký obsah nikotinu. Já bych do toho šla asi znovu, protože se pročistíte na všech úrovních, emocionální, psychologické i fyzické. Během tohoto zážitku se mi opravdu změnil život. Historek jsem zažila spousty. Třeba Rally Dakar znám z televize, a najednou stojím v bikinách v poušti a mávám. Stopla jsem je a pokračovala s nimi ještě dva dny. Bylo to úžasné. Tatínek mě pak viděl v televizi v hlavních událostech, jak tam sedím na Tatře a mávám. Já vždycky přijdu ke všemu jako slepý k houslím, já to neplánuji, cítím se bezpečně a pak je ten život plný nádherných překvapení".