Jedna z velkých kauz české politiky - nákup stíhaček gripen - se krátce před zahájením summitu NATO dostala do nové fáze. Vláda se rozhodla zrušit nákup gripenů, který schválil kabinet Miloše Zemana a hodlá zajistit bezpečnost českého nebe jinak. Podle Zdeňka Vališe přitom nelze vyloučit ani jednu stále tabuizovanou možnost.
Aniž by bylo nutné moc přehánět, klidně si lze představit tuto situaci: k letadlu zahraničního státníka, přijíždějícího do Česka na oficiální návštěvu, se po přeletu hranic připojí jako čestný doprovod připojí stíhačky české armády - tři vypelichané Migy 21 z každé strany. Pobočník se nakloní ke státníkovi a špitne mu do ouška, že vidí celé vojenské letectvo České republiky, tedy všechny letouny schopné udržet rychlost s dopravním letounem zahraničního státníka. A ještě jednu informaci poskytne pobočník státníkovi. Až do Prahy je prý stíhačky nemohou doprovázet; existuje oprávněná obava, že by mohly spadnout a Češi nechtějí riskovat ztrátu Svatovítské katedrály nebo Národního muzea. Že je taková představa ohavně uštěpačná či sarkasticky morbidní? Možná ano, takže ji můžeme zmírnit úlevným konstatováním, že vojenským pilotům se většinou podaří se včas katapultovat. Každopádně se Češi marně snaží vyřešit problém svého stíhacího, potažmo nadzvukového letectva už deset let. Životnost posledních šesti kusů přitom vyprší za dva roky a všichni politici vědí, že pokud se něco nestane, nebude Česko v roce 2005 s to ochránit svůj výsostný vzdušný prostor. V Evropě nemají stíhací letectvo pouze Island, Irsko, Lucembursko a Vatikán. S největší pravděpodobností se k těmto zemím zařadí i člen NATO Česká republika, což je dosti ponižující. Nemluvě už o tom, že takový stav by mohl znamenat i popření základního principu, na jakém funguje Severoatlantická aliance. Ta je tvořena rovnoprávnými partnery, kteří se o svou obranu musí v první řadě postarat sami. Na alianci lze spoléhat jen v případě válečného konfliktu. Proti útokům podobným těm loňským na World Trade Centre a Pentagon se musí každý stát bránit sám. V této chvíli to za nás dělají především američtí letci. Poslanci museli kvůli tomu projednat zvláštní zákon ve stavu legislativní nouze. Ale kdo ochrání české nebe příště? Vláda už nadhodila možnost spolupracovat v tomto ohledu se Slovenskem. To je sympatická myšlenka. Proč s ní nikdo nevyrukoval už dříve? Naši východní sousedé mají nadzvukových letounů dostatek, mezi nimi i stále výkonné Migy 29, kterých se Česko trestuhodně zbavilo. To by pro začátek stačilo. Později by se dal realizovat společný nákup moderních letounů a třeba i vznik společné letecké jednotky. Dá se ale spekulovat ještě jiným směrem. Čeští vojenští odborníci navrhují, aby armády menších členských zemí aliance rozvíjely především vlastní speciální programy. Takové, v nichž jsou příslušné armády perfektní. Češi jsou třeba považováni za světové jedničky v systémech protichemické obrany. Naproti tomu dovednosti a techniku, které armády malých států nemají, by jim měli s perspektivou jakéhosi výměnného obchodu poskytnout větší spojenci. Lze si v takovém případě představit na českém území stálou americkou vojenskou základnu? Samozřejmě, pokud budeme o této eventualitě uvažovat bez emocí a s chladnou hlavou. Vždyť by dokonce mohlo jít nakonec o česko-slovensko-americký projekt. Ostatně, vysoká hra o trvalejší americkou přítomnost v Česku, a to na zemi i ve vzduchu, už možná probíhá. Třeba ji rozehrál právě ministr obrany Jaroslav Tvrdík, když při své cestě do Spojených států nabídl Američanům možnost rozmístění systému protiraketové obrany na českém území. Premiér Vladimír Špidla šel na věc, jak se zdá, více od lesa. Během svého rozhovoru s americkým prezidentem Georgem Bushem předložil návrh, aby v Česku vzniklo velitelství speciálních sil NATO pro obranu před zbraněmi hromadného ničení.
