Velvyslanec Šedivý: Vstup do NATO byl potvrzením demokratické transformace

Před dvaceti lety vstoupila Česká republika do Severoatlantické aliance. Jak se NATO za těch dvacet let změnilo a jaké jsou aktuální výzvy? Vít Pohanka se ptal Jiřího Šedivého, českého velvyslance při NATO, který byl také několik let náměstkem generálního tajemníka pro obrannou politiku a plánování.

Foto: Utenriksdept via Foter.com / CC BY-ND

V roce 1991 bylo proti vstupu do Severoatlantické aliance 40% občanů České republiky. Pro bylo 39%. V listopadu 1998, tedy krátce před vstupem, bylo pro vstup 57% dotázaných a proti jenom 26%. Pane velvyslanče, kdy a proč se podle Vás tak výrazně změnil názor veřejnosti v České republice v 90. letech?

Bylo to období, kdy jsme se všeobecně domnívali, že přichází období míru. Hovořilo se o konci dějin a ta integrace do nějaké obranné struktury nebyla úplně tím nejdůležitějším. Ale pak se ten svět začal velice rychle měnit. A možná takovou první připomínkou, že dějiny nekončí, byla válka v Perském zálivu. Pak následoval rozpad Sovětského svazu, který provázela celá řada různých konfliktů. Potom samozřejmě ten dlouhý konflikt v Jugoslávii, v podstatě válka na Balkáně. A tady jsme viděli selhání Evropy, selhání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, vlastně i svým způsobem Organizace spojených národů. A nakonec to byla Atlantická aliance, která zde zasáhla. Takže to byl podle mne jeden z těch faktorů. Zároveň tehdejší politické elity někdy kolem roku 1992 – 1993 už velice jasně vymezily vstup do NATO jako strategický cíl. Takže začala pracovat i ta veřejná diplomacie, vysvětlování, argumentace proč. Tím ten vstup samotný v roce 99 byl jakýmsi vyvrcholením velice přirozeného procesu, který v širším ohledu byl vlastně součástí celkové demokratické transformace po roce 89, a vlastně to bylo takové to první skutečně výrazné potvrzení úspěchu demokratické transformace. Byli jsme přijati do organizace na základě toho, že jsme prokázali nejenom to, že dokážeme přispívat vojensky, ale že jsme i stabilní, prosperující, demokratická země.

Když byste měl vysvětlit, proč je dnes, v roce 2019, důležité pro Českou republiku, aby byla nadále členskou zemí Severoatlantické aliance?

Jiří Šedivý, foto: archiv MZ ČR

Já bych možná začal úplně z toho velkého historického pohledu. Jsou dva pilíře Západu, a to je dnes Evropská unie a Severoatlantická aliance. A Severoatlantická aliance je navíc unikátní tím, že propojuje Evropu se Spojenými státy. A ve chvíli, kdy svět kolem nás je skutečně svým způsobem v rozvratu, kdy se možná mění ten mezinárodní řád, který byl nastolen po druhé světové válce, ale vlastně se zpochybňují i základy toho, čemu my vlastně říkáme Evropská bezpečnostní architektura tak, jak byla postavena po druhé světové válce, a je to zejména Rusko, které tyto základy narušuje, tak to si myslím, že je ten hlavní kontext. My jsme stát střední velikosti, pro nás je jediná cesta pro zachování a budování věrohodné obrany dělat toto v nějakém týmu, v organizaci s jinými. Je to skutečně otázka naší budoucnosti a přežití demokracie v našem prostoru.

NATO se za posledních dvacet let, co je Česká republika jeho členskou zemí, rozšířilo o Pobaltí a země na Balkáně. Změnilo to z Vašeho pohledu akceschopnost NATO?

Nemyslím si, že by to mělo nějaký dopad na akceschopnost. Samozřejmě ty debaty na politické úrovni v našem výboru v Severoatlantické radě, ale i v celé řadě dalších výborů nebo pracovních skupin jsou delší a je to dáno tím, že je tam více členů a více hlasů. Možná je někdy těžší nalézt konsenzus. Na druhou stranu, když přijde na krizi, a my jsme jich prožili několik, na krizi, kdy je potřeba rychle reagovat – ať už to bylo jenom to, co já si vzpomínám, v roce 2008, když Rusko tehdy obsadilo část Gruzie. Aliance velice rychle reagovala. Nebo když se rozhodovalo o operaci v Libyi nebo respektive libyjském vzdušném prostoru. A potom samozřejmě to, co prožíváme až dodnes. Ta poměrně zásadní reakce a potom proměna Aliance po roce 2014, po té, co Rusko anektovalo Krym a vlastně začalo podporovat válku na východní Ukrajině. Tady Aliance zareagovala, proměnila se poměrně podstatně. Dnes má mnohem větší důraz na kolektivní obranu a při všech těchto a dalších situacích nakonec když přijde naléhavá situace, tak je Aliance schopná poměrně rychle reagovat. Takže si nemyslím, že by akceschopnost byla nějakým podstatným způsobem ohrožena počtem členů.

Rusové mají propracovanou propagandu už od carských dob

Vy už jste zmínil krize, které se odehrávají právě na východním křídle Severoatlantické aliance. Rusko je na jednu stranu členskou zemí programu Partnerství pro mír, alespoň oficiálně. Na druhou stranu mluví prezident Putin o protiopatřeních kvůli expanzi NATO na východ. Jak byste popsal ten současný stav spolupráce mezi NATO a Ruskem?

Samozřejmě Rusko je stále partnerem, dokonce je partnerem výlučným, oproti ostatním členům toho společenství Partnerství pro mír, protože Rusko má svůj zvláštní status, založený na určité dohodě politické mezi NAT0 a Ruskem z roku 1997 a máme také výbor NATO/Rusko, což je velice unikátní výbor v tom smyslu, že tam bychom si měli být všichni rovni a my se to snažíme udržovat. Pak bych ještě možná dodal, že je ve stále platném strategickém konceptu z roku 2010. Tak tam jsme vyslovili ambici, přání, aby se Rusko stalo dokonce strategickým partnerem.

Krym

To znamená, to je ještě něco víc. To je partner, se kterým diskutujeme o velkých strategických problémech, otázkách současného světa. To se nestalo, a vlastně dnes když označujeme Rusko, mluvíme v tom nejširším slova smyslu, že to je strategický konkurent. A my jsme po anexi Krymu vlastně definovali ten vztah s Ruskem a ten platí až dodnes, a potvrzovaly to všechny summity od té doby. Ten vztah spočívá v tom, že jsme za prvé přerušili veškerou praktickou spolupráci. Ono už jí moc nezbývalo, Rusko už předtím postupně odcházelo z různých společných aktivit. A zároveň ministři zahraničí nasměrovali určité posílení obrany a určité odstrašení vůči Rusku, protože přeci jenom Rusko se ukázalo jako agresor. Sice vůči Ukrajině, ale znamená to, že je to země, která v důsledku je schopná užít sílu k prosazení svých zájmů, takže to je ta obranná část. Ale zároveň tedy bylo řečeno ministry a opakujeme to až dodnes, že musíme vést politický dialog a ten politický dialog vedeme čas od času právě v Radě Rusko/NATO a my jsme si také velice jasně stanovili podmínky jakéhosi návratu k normálu. A samozřejmě tou základní podmínkou je, že Rusko začne respektovat mezinárodní právo a své mezinárodní závazky, že přestane podporovat separatistické síly v Donbasu a že se vyřeší otázka kolem Krymu. Takže v současné době jsme v takovéto situaci a Rusko evidentně nemá zájem na tom, cokoliv měnit, spíš naopak. Když se seznámíte s ruskou propagandou dovnitř Ruska, tak tam je NATO vykreslováno jako agresivní pakt, který se připravuje na agresivní válku s Ruskem a je tedy nutné, aby Rusko zbrojilo a Rusko se připravovalo na obranu proti Alianci a celé to v posledku slouží k upevňování moci ruského vedení a zejména prezidenta Putina.

Já tady možná trošku navážu takovým osobním postřehem: vloni jsem měl tu příležitost, abych se podíval na Sibiř. Mluvil jsem s Rusy v Krasnojarsku, Irkutsku, ve Vladivostoku, byl jsem až na Kamčatce, a oni NATO podle mé zkušenosti opravdu pořád vidí jako nepřítele, hrozbu, jako nějakou instituci Západu, která chce škodit Rusku a jeho zájmům. Jak byste vysvětlil prostým Rusům třeba někde na Sibiři, že NATO opravdu není soupeř, ale partner?

Za prvé bych připomněl ten dokument, ze kterého to partnerství vychází. Nese název Zakládající akt Rusko/NATO roku 1997, a tam je vymezena celá řada oblastí spolupráce, ale také základní principy. A tím úplně základním principem, který vychází z Charty OSN, je prostě, že mezinárodní záležitosti se neřeší silou. A že hranice se nemění silou, a že každý stát má právo na to, rozhodnout si svojí budoucnost a tak dále.

Česká jednotka v Lotyšsku, foto: archiv Armáda ČR

A s tím, že bych dával příklady toho, kdy Rusko toto nerespektuje, kterých je celá řada, to je jedna věc. Další věc je samozřejmě, když se podíváte na mapu rozložení vojenských sil, tak v tom ruském západním vojenském okruhu, který tedy přiléhá, hraničí s Atlantickou aliancí, tak tam je koncentrace vojenských sil mnohonásobná ve srovnání se situací na druhé straně. My sice máme dnes – my tomu říkáme předsunutá posílená přítomnost - v Pobaltí a v Polsku, částečně také v Rumunsku a v Bulharsku, ale hlavně v Rumunsku. Ale dohromady, když se to sečte, tak je to v zásadě jedna a posílená brigáda, kdežto na druhé straně jsou skutečně mnohonásobně vyšší divizní uskupení a tak dále. To je například jeden ze silných argumentů. Další by mohl být cvičení. My, když se podíváme na náměty ruských cvičení, tak zejména to cvičení, které se jmenuje Západ, tam jsou jednoznačně procvičovány útočné operace vůči Západu. Naše cvičení jsou striktně obranná a my, na rozdíl od Ruska, na ně zveme ruské experty. Rusové nerespektují ta pravidla, která stále ještě jsou alespoň na papíře, o vzájemné informaci, vzájemném vyhýbání se nějakým dezinterpretacím těch kterých cvičení. Aliance je tedy převážně organizací západních demokracií a tady my nemáme skutečně žádný zájem na nějaké agresi proti Rusku. Respektive položil bych otázku tak: jaký by asi byl politický smysl jakékoliv agrese proti Rusku? Takže těch argumentů je, myslím si, celá řada a možná i v neposlední řadě dalším argumentem by mohlo být: Proč tedy je ta Aliance stále tak atraktivní? Proč pořád ještě existují země, které do ní chtějí vstoupit?

Já jen tak přemýšlím, čím ta ruská propaganda tak silně vítězí, i v dnešní době internetu, satelitních televizí a tyto vaše rozumné argumenty prostě Rusové neslyší?

Před časem jsem byl na nějaké konferenci v Estonsku a v hotelu jsem si pouštěl ruskou televizi a ty oficiální kanály, Kanál 1 a Kanál 24, a to jenom výsek. V zásadě tam v té televizi téměř všechny pořady byly nějakým způsobem nastaveny, jako že Rusko je tak trošku ve válečném stavu, připomínala se tam Velká vlastenecká válka a Severoatlantickou alianci tam v zásadě ukazovali jako fašistický pakt. Nebo tam byla třeba soutěž jako „Zpívá celá rodina“, a tam ti dědové, ale nejenom oni, zpívali vojenské písně z Velké vlastenecké války. A do toho tedy jdou skutečně ty nejrůznější dezinformace. Tohle když máte denně a vlastně několik let, tak ono to vnímání té společnosti skutečně do značné míry prostě promění. Rusko, Rusové, Moskva, oni umějí propagandu velice dobře. Ty jejich způsoby takového toho postupného proměňování vnímání světa nebo bezpečnosti, obrany, hrozeb, toho, na koho tu propagandu zamíří, to už dělala carská tajná policie. Pak ty metody přebírali a zdokonalovali bolševici, Sovětský svaz. Takže to jsou skutečně velice propracované metody a nejhorší je si myslet, že jaksi ty metody na mě nefungují. Ony to jsou psychologické podprahové polo informace. Šedá zóna mezi pravdou/nepravdou a tohle když se opakuje pořád dokola a dokola, tak to je ten problém ruského mediálního prostředí a vůbec ruské veřejné debaty. Tam není příliš prostoru pro alternativní nebo opačné nebo jiné názory.

Kybernetická obrana je výzvou současnosti

Do jaké míry se podle vás Aliance dokázala v tomto směru transformovat a odpovídat na tyto nové výzvy, o kterých jste konec konců sám mluvil teď v souvislosti s Ruskem?

Aliance se transformuje od konce studené války neustále. A neustále reaguje na proměny mezinárodního bezpečnostního prostředí. V těch devadesátých letech se transformovala z takové té mohutné, statické, obranné formace směrem ke schopnosti vysílat vojáky do zahraničí a vlastně působit v těch takzvaně expedičních operacích. Takže od kolektivní obrany v Afghánistánu jsme se naučili spolupráci s nejrůznějšími civilními složkami.

Vojensk přehlídka v Moskvě, foto: CC BY-SA 4.0 / public domain

Tam byly takové ty různé kombinace vojenských a civilních týmů na uskutečňování rozvojových projektů a tak podobně. Po roce 2014 se částečně vracíme zpět k té kolektivní obraně článku pět. Ale zdaleka ne v takovém rozsahu, jako tomu bylo za studené války. A mezitím samozřejmě přicházejí již některé ty zmíněné nové nástroje nebo metody. Ať už je to agresivní využívání kyberprostoru. Takže kybernetická obrana je v posledních ani ne deseti letech asi jedním z nejrychleji se rozvíjejících oborů. U nás v Alianci je tady celá oblast tzv. hybridní války, to znamená, to jsou ty nejrůznější aktivity, včetně propagandy a dezinformace, ale i různé jiné metody podvracení, které se odehrávají pod úrovní kolektivní obrany. Jsou to nevojenské aktivity. Velkým tématem je otázka odolnosti vůbec, resilience. Existuje tady metodika na hodnocení resilience ve smyslu ochrany kritické infrastruktury v jednotlivých členských státech ve smyslu schopnosti nás všech jednotlivých členských států absorbovat nějaký velký šok v podobě třeba rozsáhlého teroristického útoku nebo rozsáhlého útoku kybernetického, který má za cíl třeba ohrozit fungování vlády. Jestli se bude někdy odehrávat nějaká budoucí válka, tak ten kybernetický prostor, tam to začne a možná se to v něm bude i rozhodovat. Takže ta transformace je neustálá a my už tomu dneska neříkáme transformace, ale adaptace. Ta současná fáze adaptace byla spuštěná již několikrát zmíněnou situací kolem Ukrajiny po roce 2014.

Ta Ukrajina byla asi velká lekce, viďte?

Ukrajina byla velká lekce, protože se to všechno seběhlo velice rychle a bylo to velké překvapení. Do dneška to vlastně slouží jako zdroj poučení. A možná takovou první otázkou bylo, jak to, že jsme se nechali takhle zaskočit. Jak to, že jsme neměli dost informací a analýz k tomu, abychom mohli alespoň předvídat, že se něco takového stane. Tady nešlo o to, abychom nějakým způsobem zasahovali. Ukrajina nebyla a není členem Aliance. Ale šlo skutečně prostě o to, nebýt překvapen, protože to skutečně signalizuje nějaký nedostatek, který se potom může vymstít v jiné situaci. Například v oblasti sběru informací, zpravodajství, a vyhodnocování analýz je ta situace úplně jiná. V Alianci je to mnohem intenzivnější, mnohem podrobnější, mnohem kvalitnější proces.

Majdan, Kyjev, Ukrajina, srpen 2016, foto: Foto: A1, CCO

Tady se skutečně od konce studené války až do toho roku 2014 odzbrojovalo, a už vůbec se Aliance nepřipravovala na nějaký konflikt s Ruskem. Což my se ani dnes nepřipravujeme na nějaký konflikt s Ruskem. Nicméně musíme nějakým způsobem dát najevo, že ta situace kolem Ruska a kolem Ukrajiny nám není úplně lhostejná. No a ta zmíněná hybridní metoda, kterou myslím velice efektivně Rusové aplikovali zejména na Krymu. To znamená používání polovojenských neoznačených bojovníků, silná propagandistická masáž, různé zakryté aktivity, atd. Takže to je něco, s čím se teď také nějakým způsobem potýkáme a na co se připravujeme. Mimochodem, Československo zažilo vlastně takovou hybridní operaci ze strany Sovětského svazu v těch týdnech, které předcházely invazi v roce 68, takže my už s tím nějakou zkušenost máme.

Česká republika vydala na obranu v roce 2017 1,1 % HDP. Stejně málo peněz dávají na obranu zhruba Albánie, Itálie, Maďarsko. O něco méně ještě dávají například Španělsko, Slovinsko nebo Belgie. Dávají vám to někdy kolegové najevo a neoslabuje to pozici České republiky v situaci, kdy třeba sousední Poláci, Estonsko, v Pobaltí dávají skoro dvě procenta HDP na obranu?

Tak je to samozřejmě situace, která není úplně žádoucí. A na druhou stranu, závazek k navyšování ke dvěma procentům z HDP do roku 2024, má tři části. Tou první jsou samotná dvě procenta, ale ta by také měla být dobře investována. Tou další dimenzí je právě rozvoj schopností. To znamená investovat do těch schopností, které po nás Aliance vyžaduje, které od nás očekává, což už vlastně samo o sobě je vlastně známka kvality. A potom tím třetím aspektem jsou příspěvky do různých operací a činností. A tady zase my jsme dnes sedmým největším přispěvatelem v Afghánistánu, máme dvě vojenské jednotky v Pobaltí paralelně v Litvě a Lotyšsku a teď ještě ke konci roku v druhé polovině roku budeme v Estonsku poskytovat Air Policing, že tam budeme mít dva stíhací letouny, takže budeme ke konci roku ve všech třech baltských zemích s velmi kvalitním příspěvkem, což se také počítá.

Mise AČR v Afghánistánu|Foto: Česká armáda

Co se týče těch investic, tak co slíbíme, že tím přispějeme, tak to jsme doposud schopní plnit – více méně. Některé ty věci mají určitý časový odklad. Ale samozřejmě, vracím se zase k tomu: na jedné straně požadavek dvou procent, na druhé straně naše 1,1%. My jsme schopni i z toho relativně nízkého vstupu generovat velice kvalitní výstupy, ale to není dlouhodobě udržitelné. Takže my máme plány, jak navyšovat do roku 2024 s poměrně podrobnou představou o tom, kam ty investice půjdou. No a pak je ještě důležité si uvědomit jednu věc, že my jsme měli v posledních čtyřech, pěti letech poměrně robustní hospodářský růst. Takže od roku 2016 jsme navýšili v reálných číslech skoro o 40%, ale ono se to potom do těch poměrných čísel tolik nepromítlo, protože prostě rostl hrubý domácí produkt. Ale nic z toho, co jsem řekl, není omluva k tomu, abychom skutečně seriózně a zodpovědně nepřistoupili k tomu postupnému navyšování do roku 2024 tak, jak to dnes máme ve velmi kvalitních plánech, ale i politických závazcích nejenom vůči Alianci, ale i v interních dokumentech naší vlády.